Second Chance (Druhá šance) - FF Justin Bieber

1. Důležitý pohovor...nebo možná ne

„Klíče, peněženka, mobil..." Opakovala jsem tiše pro sebe a kontrolovala poslední věci před odjezdem. Naposledy jsem si prohlédla vnitřek svého kufru, abych se doopravdy ujistila, že mi nic nechybí a pak ho konečně zavřela a zhluboka se nadchla.

„Klid. Zvládneš to." Zaslechla jsem mamčin klidný hlas a její tiché kroky se pomalu přibližovaly ke mně.

„Je to jen pohovor. Když to nevyjde, tak se přeci svět nezboří, ne?" Usmála se povzbudivě.

Jen pohovor. Ozvalo se mi znovu v hlavě. Pro mě to není jen další nudný pracovní pohovor. Za poslední půl rok, přesněji od doby, co jsem odmaturovala, jsem vystřídala čtyři práce. Ani jedna nebyla to, co bych hledala. Vystudovala jsem hotelovou školu a byly to doopravdy čtyři náročné roky, ale zároveň jsem si tento obor velice oblíbila. Milovala jsem práci v hotelech. A právě teď se mi naskytla příležitost pracovat v jednom z nejluxusnějších hotelů v našem státě. Měla jsem to celkem z ruky, protože mě čekala pětihodinová cesta autem přes celou republiku. A právě proto jsem byla tolik nervózní. Věděla jsem, že tohle není jen další obyčejný pohovor. Mohla jsem získat opravdu slušné pracovní místo v pětihvězdičkovém hotelu, ve kterém se především ubytovávají celebrity.

Vzala jsem do rukou svůj kufr a pomalu odcházela ke dveřím. Znovu jsem slyšela, jak mě následují maminčiny kroky.

„Ozvi se, až dorazíš." Řekla ustaraným tónem.

„Neboj. Dám vědět hned, jak budu na místě." Dala jsem jí pusu a odkráčela ke svému autu. Do kufru auta jsem hodila svoje věci a pak konečně zasedla za volant. Venku byla příšerná zima. Byl listopad, ale ten mráz byl opravdu neskutečný. Otočila jsem klíčem a nastartovala auto. Naposledy jsem z okýnka zamávala mamce, která stála pořád ještě ve dveřích domu a pak se vydala na svou dlouhou cestu.

Nebudu lhát. Vůbec ta cesta neutíkala. Po čtyřech hodinách jízdy jsem měla pocit, že už řídím alespoň měsíc v kuse. Čím víc jsem se ale blížila na místo, tím víc se ve mně probouzela tréma. Třásly se mi ruce a měla jsem co dělat, abych udržovala volat v jednom směru.

„Už dnes večer vystoupí Justin Bieber v pražské O2 Aréně v rámci jeho světového turné. Bude to vůbec poprvé, co zpěvák navštíví Českou republiku. Pokud jste nestihli..."

Moment, moment! Zarazila jsem se při těchto slovech, které vycházely z rádia. Začala jsem vstřebávat to, co jsem právě slyšela. Justin dneska vystupuje v Praze? Srdce se mi rozbušilo třikrát víc, než při pomyšlení na můj pracovní pohovor, na kterém jsem měla být už za nějaké dvě hodiny. Do srdce se mi dostala známá bolest, jako kdyby mi ho zrovna někdo probodnul. Měla jsem sto chutí zastavit a obrátit to zpátky domů. Nemohla jsem jet do stejného města. Hlavou se mi znovu promítaly vzpomínky na něj, na nás dva v době, kdy bylo všechno perfektní. Zavřela jsem na sekundu oči a po tvářích mi steklo pár slz. Rychle jsem si je setřela a znovu se soustředila na cestu. Znáte ten pocit, když se z celého srdce snažíte na někoho zapomenout a pak přijde moment, kdy zaslechnete jméno toho, kdo vám hrozně ublížil a koho jste tak moc milovali a všechna bolest je ihned zpátky? Tak přesně tohle se stalo teď mě.

„Je to minulost." Říkala jsem si v hlavě.

„Nestál za to. Kdyby ano, byla bych s ním doteď." Znovu mi promlouval můj vlastní hlas v hlavě a snažila jsem se uklidnit. Avšak srdce mělo na tuhle situaci úplně jiný názor a bilo jako na poplach.

Samozřejmě, že jsem věděla, že Justin koncertuje po Evropě a že bude mít zastávku i u nás v Praze. Takovým informacím se člověk nevyhne, ačkoliv se snaží, jak nejvíc to jde. Není lehké zapomenout na bývalého přítele, který je zároveň jeden z nejslavnějších lidí současnosti. Vidíte, nebo slyšíte jakékoliv informace o něm, ať už chcete nebo ne. Ale to, že ten koncert je už dnes, to jsem opravdu nevěděla. Nesoustředila jsem se na to, nechtěla jsem o něm ani slyšet a proto se mi to datum ani neuložilo v hlavě.

Najednou se cesta zdála nějak moc rychlá. Teď, když jsem už za žádnou cenu nechtěla dojet do Prahy, tak mi přišlo, že ta poslední hodina cesty trvala tak dvacet minut, nanejvýš. Z hlavy se mi úplně vytratil nějaký pohovor. Najednou to pro mě nemělo žádnou cenu. Cítila jsem se pohlcená starými emocemi, které znovu ovládaly moje tělo. Nedokázala jsem se tomu bránit. Zaparkovala jsem nedaleko hotelu, ve kterém jsem se měla ucházet o místo a zůstala jsem sedět v autě, jako přikovaná. Bylo 16:05. Přesně za dvacet pět minut jsem měla sedět uvnitř hotelu s ředitelem a domlouvat se na mé práci.

Tak moc jsem ho chtěla znovu vidět. Po dlouhých čtyřech letech. Možná jsem víc chtěla, aby on viděl hlavně mě. Aby si vzpomněl při pohledu na mě na všechny krásné chvíle, které jsme spolu prožili a zároveň, aby si připomněl, jakou bolest mi způsobil a znovu si uvědomil, jak moc velká pitomost to byla.

Zavřela jsem oči a ponořila obličej do svých dlaní. Tak moc bolela každá jediná vzpomínka na něj. Zhluboka jsem se nadechla a narovnala se.

Půjdu se podívat na jeho koncert.

Počkat? Cože? Opravdu se mi tahle myšlenka prohnala hlavou? Copak jsem se úplně zbláznila?

Ano zbláznila.

Tělo reagovalo rychleji, než mysl a ani jsem se nenadála a už jsem znovu startovala auto. Na své GPS jsem si rychle našla trasu k aréně a během minuty jsem už byla zase na cestě. Nebylo to vůbec daleko. Asi nějakých deset, možná patnáct minut jízdy. Ale tím, jak jsem byla opět zamyšlená, mi přišlo, že to bylo ještě mnohem méně.

Při příjezdu k aréně jsem už měla možnost vidět dav lidí, kteří se scházeli před budovou. Ozýval se chvílemi šílený křik a sem tam byl slyšet i nějaký zpěv. Vypadalo to, že se tady fanoušci opravdu nenudí a dlouhé čekání na koncert si zpříjemňují tímto způsobem. Trochu jsem se pro sebe usmála, když jsem si vzpomněla na svůj první Justinův koncert, na který jsem jela v roce 2011 až do Berlína. Bylo to šílené a nakonec z toho vzniklo něco neuvěřitelného. Něco, na co budu vzpomínat do konce života.