Second Chance (Druhá šance) - FF Justin Bieber

3. Zůstat, nebo odejít?

Pomalu jsem se otočila a při pohledu před sebe se mi zorničky několikrát rozšířily. Justin stál asi dva metry ode mě a já cítila, jak se mi opět začíná chvět celé tělo. Vždycky jsem byla v jeho přítomnosti nervózní, ale teď to bylo mnohonásobně horší.

„Co tady děláš?" Položil další otázku a nevěřícně na mě koukal.

Co tady dělám. Hah. No jo, co tady vlastně dělám? To je výborná otázka. Já sama totiž na ní neznám odpověď, takže pokud někdo z vás ví, proč jsem tady vlastně lezla, tak teď přišel váš čas promluvit.

„Měla jsem cestu kolem." Dostala jsem ze sebe první slova. Ach bože, cestu kolem jo? Nic trapnějšího jsi už říct nemohla? Jak někdo, kdo bydlí na druhé straně republiky, může mít zrovna cestu kolem? Vůbec to není nápadné. Ani trochu.

Jeho výraz se vůbec neměnil. Pořád na mě koukal, jako na svatý obrázek. V rukou držel ručník, který si v tenhle moment přehodil přes rameno a udělal pár kroků ke mně. Ach ne, prosím, nepřibližuj se.

Od hlavy až po paty byl úplně mokrý a každým krokem se za ním na zemi tvořily kapky vody. Nejspíš měli ke konci show na podiu vodu, nebo co já vím. Nebyla jsem tam už.

Jakmile přistoupil blíž, začala jsem si všímat té změny v obličeji. Byl tak jiný, než před lety, ale svým způsobem pořád stejný. Už neměl takový ten dětský obličej. Naopak. Byl z něho vyspělý muž. Mokré tričko, které teď bylo úplně přilepené na jeho těle, odhalovalo jeho svaly. Bylo vidět, že na sobě za ty roky zapracoval. Ramena měl taky širší, než jak jsem si pamatovala. Jen ty jeho psí oči se vůbec nezměnily. Cítila jsem, jak mi opět buší srdce, jako na poplach, když jsem se konečně zahleděla do těch velkých, hnědých očí. Svět se jakoby najednou úplně zastavil. Nemohla jsem popadnout dech. Co to sakra semnou dělá jeho přítomnost?

„Nemůžu uvěřit, že tě vidím." Řekl docela klidným tónem, avšak s naprostou upřímností v hlase. Nepůsobil tak nervózně jako já. Byl úplně sebevědomý, zatímco já jsem se chvěla, jako laňka.

„Nápodobně." Řekla jsem tiše a stále hleděla do jeho očí. Byla jsem úplně hypnotizovaná. Hlavou se mi opět vracely vzpomínky na naše společné chvíle.

*Seděli jsme v hotelovém pokoji na posteli a já hrála na notebooku nějakou pitomou hru. Vlastně to byly takové ty online hry, které člověka pobaví alespoň na pár minut, když už opravdu není co dělat. V podstatě jsem měla co dělat, Justin seděl kousek ode mě a propichoval mě pohledem. Nenáviděl, když jsem mu v takových volných chvílích nevěnovala pozornost, ale mě zase naopak strašně bavilo ho provokovat.

„No a dost. Konec hraní." Zuřivě mi zaklapnul notebook a odsunul stranou.

„Heeej." Dělala jsem naštvanou. „Měla jsem nahráno tak tři tisíce bodů." Překřížila jsem si ruce přes prsa a nasadila uražený výraz.

Justin se ke mně natáhnul a letmo mě políbil. „Tak teď máš jackpot."*

Jen jsem se zasněně pousmála nad touhle vzpomínkou.

Ježiši.

To se tady teď opravdu usmívám, jak měsíček na hnoji úplně sama pro sebe? A proč Justin stojí jen pár centimetrů ode mě? Kdy se takhle stihnul přiblížit? Jak dlouho jsem byla takhle zasněná?

Diky Bohu, že do haly, kde jsme stáli, vtrhli ostatní kluci a zbytek týmu, čímž přerušili tuhle trapnou situaci. Byli hodně rozdovádění po koncertě, ale v momentě, kdy uviděli nás dva, se v hale rozlehlo až děsivé ticho.