Second Chance (Druhá šance) - FF Justin Bieber

2. ,,Ty?"

Hledala jsem místo, kde bych mohla bezpečně zaparkovat, ale nikde kolem arény nebylo ani kousek volného parkovacího místa. Rozhodla jsem se tedy parkovat někde mimo arénu a vlastně ani nevím, kam jsem to vjela, ale bylo to mezi panelákovými domy, asi pět minut cesty pěšky od arény. Na druhou stranu jsem vlastně udělala dobře. Jen přeci mě ještě lidé poznávají a to je teď to poslední, co bych chtěla. Justinova bývalka se přišla podívat na jeho koncert. Haha. Už vidím ty články všude v novinách. Potřebovala jsem se nepozorovaně dostat dovnitř, avšak mezi tolika tisíci lidí to půjde opravdu těžko. Stačí, aby se na mě pořádně podíval jediný člověk, a je to v háji.

Přehodila jsem si přes hlavu kapuci, a protože byl zimní čas a byla už pomalu tma, doufala jsem, že můj plán nakonec vyjde tak, jak má a nikdo se tady o mě nedozví.

Kráčela jsem úplně sama s rukama v kapsách směrem k hale a hlavou se mi honily spousty představ o tom, co by se stalo, kdyby se Justin dozvěděl, že jsem tady. Jak by asi reagoval? Byl by rád? Nebo naopak by o mně nechtěl ani slyšet?

Neměla jsem vůbec tušení, co by se dělo, kdyby se naše pohledy znovu střetly. Přestala jsem nad tímto uvažovat a začala se zajímat o důležitější věc, kterou jsem teď potřebovala. A to byl lístek. Pokud ho nějakým záhadným způsobem neseženu, tak jsem tady jela úplně zbytečně a můžu sama sobě gratulovat za největší pitomost v životě, že jsem vyměnila takovou možnost pracovat na tak perfektním místě za to, abych pak dojela tady a vlastně se ani nedostala dovnitř.

Po dalších deseti minutách chození kolem jsem měla vážně pocit, že musím někomu připadat, jako kdybych tady každou chvíli chtěla okrádat lidi. Opravdu jsem musela působit dost divně. Všichni tady chodili ve skupinkách, nebo alespoň ve dvojicích, zatímco já jsem se tady potloukala sama, s rukama v kapsách a kapucí na hlavě, jak nějaký zloděj. Paráda.

Nacházela jsem se někde ze zadní části arény, kde opravdu nebylo tolik lidí jako vepředu, kde už se tlačily tisíce hlav o to nejlepší místo. Po svém pravém boku jsem zaslechla nějaký hluk, který se nesl od cesty, a ta se nacházela hned nedaleko vedle mě. Stálo tam asi dvacet holek, které se tam s někým radostně vítaly. Prosím, ať to není Justin.

V tu samou chvíli na mě někdo zezadu promluvil a skoro jsem z toho dostala infarkt.

„To snad ne." Začal se smát. „Tak přeci jen jsi to ty." Zaslechla jsem známý, sympatický hlas.

Když jsem se otočila, uviděla jsem před sebou stát Boogieho, jednoho z Justinových tanečníků. Tohle jsem teď fakt podělala. Celý plán se mi nyní úplně zhroutil, když jsem věděla, že už o mě někdo ví a navíc je ten někdo přímo z Justinova týmu. Výborně Tino, výborně.

„Boogie!" Projevila jsem falešné nadšení a objala ho. Ve skutečnosti se mi chtělo brečet. Jak mě sakra poznal?

„Už nějakou chvíli tě pozoruju támhle seshora." Ukázal rukou za mě na druhé patro arény. Celé patro bylo prosklené, takže se to dalo pochopit, že mě mohl takhle jednoduše celou dobu pozorovat.

„Připadala jsi mi celkem nebezpečně tím, jak ses tady procházela a okukovala lidi." Smál se. Jen jsem se znova s falešným smíchem přidala k němu a předstírala tu radost s ním.

„Ale páni..." Vydechl. „Už je to několik let, co jsem tě naposledy viděl." Řekl úplně vážným tónem.

„Boogie slib mi, že neřekneš nikomu, že jsi mě tady viděl. NIKOMU." Zdůraznila jsem své poslední slovo. Myslela jsem, že se na mě bude dívat s větším překvapením v obličeji, ale vypadal to, že má ve mně pochopení.