Second Chance (Druhá šance) - FF Justin Bieber

7. Zpátky do minulosti

Utřela jsem si slzy a vydala se směrem ke dveřím. Po otevření jsem viděla nějakou malou, černovlasou ženu asijského původu, která měla v obou rukách jeden velký obrovský tác, na kterých byla snídaně pro nás oba.

„Děkuji." Řekla jsem mile a s úsměvem, když jsem si tác s jídlem od ní přebírala. Jen kývla, popřála mi hezký den a zase odešla. Otočila jsem se zpátky dovnitř a nohou jsem za sebou zavřela dveře. Jen jsem se modlila, abych ten tác neupustila na zem. Bylo na něm asi deset palačinek pro nás pro oba, nakrájené jahody a pár borůvek, javorový sirup, na který jsem se hned při prvním pohledu na něj těšila. A dvě sklenice s pomerančovým džusem.

„Mmm, to je vůně." Hrnul se ke mně Justin hned, co jsem vstoupila zpátky do pokoje. Měl na sobě jen černé boxerky a na tváři se mu rozzářil úsměv, když viděl, jakou snídani nám dnes připravili. Za to já jsem si nebyla jistá, jestli se mi sbíhají sliny z toho výborného jídla, jehož vůně snad musela být cítit po celém patře a nebo při pohledu na skoro nahého Justina přímo přede mnou.

Ano, určitě to druhé.

Posadila jsem se i s tácem na postel a stále jsem přemýšlela nad všemi vzpomínkami. Nedokázala jsem to dostat z hlavy. Čím víc se mi do paměti dostávaly vzpomínky z minulosti, tím větší jsem měla zlost na Justina. No možná bych to nepopsala přímo, jako zlost, ale vládly ve mně hrozně negativní pocity. Naopak Justin vypadal úplně bezstarostně. S plným nadšením se posadil naproti mně na postel a dal se do jídla. Vůbec jsem na to najednou neměla chuť a to bych ještě před chvíli zabíjela pro cokoliv dobrého k jídlu. Justin si toho taky zanedlouho všimnul, když se moje hromádka s palačinkami ani nepohnula, zatímco u něj to vypadalo, jako kdyby týden neviděl jídlo.

„Děje se něco?" Zdvihnul oči od jídla a zaměřil se na mě.

„Ne, jen jsem se asi nějak zamyslela." Nervózně jsem si prohrábla vlasy a snažila jsem se uhýbat jeho pohledům. No bylo mi jasné, že tahle odpověď mu jako dostatečné vysvětlení nebude stačit. A měla jsem pravdu.

„Víš, čeho jsem si na tobě jako první všimnul, když jsme se včera znovu setkali?"

Zvedla jsem oči a s mírným strachem jsem se na něj podívala. Měl hrozně upřený a vážný pohled. Věděla jsem, že mě čeká vážná konverzace a v tu chvíli se mi rozbušilo srdce, jako na poplach.

„Toho, jak se na mě díváš." Pokračoval ve své větě, kterou před chvílí načal.

"Byl to jiný pohled, než jaký jsi mi dávala v minulosti a je to samozřejmé, že se to změnilo, ale neviděl jsem ve tvých očích nic, kromě toho, že jsi byla v šoku z celkové situace, která tam v tu chvíli nastala. Upřímně mě to hrozně mrzí, jsem z toho trochu zoufalý. Mám pocit, jako kdybys ani neměla radost, že jsme tady zase spolu. Po takové době. Protože pro mě je to dost vzácný okamžik, ale u tebe..."

Zakroutil mírně hlavou a zhluboka se nadchnul.

„Opravdu nevím, jak tohle napravit. Už jen to, jak tady u tebe sedím, tak cítím, jako kdybys mě vedle sebe ani nechtěla. Fakt jsem se snažil udělat co nejlepší atmosféru a to už od včerejšího večera. Nevím, co dělat víc."

Koukala jsem na něj, jak němá a nebyla jsem schopná slova. Potřebovala jsem chvilku na to, abych vstřebala vše, co mi právě řekl.

„Máš pravdu." Upřímně jsem se mu podívala do očí. „Je to pro mě šok. A ano, cítím v sobě spoustu zvláštních a ne zrovna příjemných pocitů, ale nemůžeš se mi po tom všem divit. V hlavě se mi bije spousta emocí a nejsem si ani jistá tím, jak se teď cítím. Samozřejmě, že jsem ráda, že spolu můžeme po tolika letech znovu trávit čas, ale zároveň nevím, jak s tebou po tom všem mluvit, nevím, jak se mám ve tvé přítomnosti cítit. Prostě se mi hlavou promítají všechny naše vzpomínky, jako nějaký nekonečný film a ovládá mě to." Snažila jsem se působit stejně sebevědomě, jako on.