Na hraně dvou světů

#3

"Tak jsem tady!" zvolala udýchaná Cassandra, která konečně doběhla na policejní stanici. Chriss na ní čekal v chodbě. Jakmile se k němu přiblížila na dálku paží, objal ji. "Chrissi?" zeptala se Cassie nechápavě. Lehce ho poplácala po zádech. Bála se, aby si neuvědomil, co dělá, neodstrčil ji a neřekl něco ve smyslu:"Hah! Apríl!"

Ne, nic takového neudělal. Jen tam tak stáli, jako dva sourozenci, když se Chriss trochu odtáhl.

"Cassie, musím s tebou mluvit." řekl s pochmurným výrazem.

"Co se děje?" zeptala se Cassie, když si sedli.

"Jde o rodiče."

"Tvoje? Našli se?" Cassandra nadšeně vykulila oči. Když ale viděla Chrissovi skelné oči, úsměv jí na tváři povadl.

"Ne, jde o Cheryl a Maxe." Chriss se díval do vzorů dlaždic na zemi chodby na policejní stanici. Rychle mrkal, aby si Cassie nevšimla, že se o něj pokouší slzy, kterým rozhodně nehodlal dovolit dostat se z očí ven.

"Co se stalo?" Chrissovi bylo jasné, že Cassie se jen tak tak drží, aby s ním nezatřásla a nevymlátila z něj odpověď co nejrychleji.

"Někdo...někdo je zavraždil. Nevědí, kdo to udělal, Cassie." teď už se Chriss opravdu rozbrečel, i přes to, že se tomu snažil tak moc zabránit.

"Co - cože?" Cassie nevěděla, jak zareagovat. Je to snad sranda?

"Je to pravda." Chriss si rychle otřel slzy do rukávu mikiny a společně s Cassie se otočil ze hlasem Meredith Blackové. Stála ve dveřích své kanceláře. Přešla ke Cassie, "Jsem Meredith Blacková, mám na starosti případ tvých rodičů." ukázala rukou ke dveřím své kanceláře a pokynula, abychom vstoupili.

"Cassandra Dixonová." představila se, když procházela kolem policistky.

"Posaďte se, prosím." vybídla nás Blacková. "Dáte si něco? Čaj? Vodu?"

"Vodu, děkuji." vypravila ze sebe Cassie.

"Já taky, prosím." přidal se Chriss.

"Judy? Prosím dvě vody a jedno presso. Díky." nahlásila objednávku do sluchátka policistka.

Za chvíli přispěchala usmívající se dívka s krátkými hnědými vlasy. V rukou nesla tác se dvěma sklenicema vody a jedním hrníčkem, ze kterého se kouřilo. Rozdala nám to. "Děkuji Judy." usmála se na ní Blacková.

"Takže..?" zeptala se Cassie, když dívka odešla.

"Chrisstopher ti vlastně už vše řekl. Nemám, co dodat. Snažíme se zjistit, kdo vaše rodiče zavraždil." Blacková se snažila mluvit co nejmilejším tónem, ale i tak se Cassandra rozplakala a hlavu si složila do dlaní.

"Cassie." Chriss na ní mluvil chlácholivým tónem. "Vše bude v pořádku, neboj." Snažil se přesvědčit v duchu i sám sebe.

"Pokud chcete, mohu zavolat někomu z vašich příbuzných a můžete bydlet u něj, dokud se to nevyřeší." nabídla policistka.

"Ne!" zarazila ji Cassandra. "Ne, chci bydlet normálně doma."

"Vážně?" zeptal se Chriss překvapeně, ani jemu se nezamlouvala představa, že by měli i nadále bydlet v domě, kde zavraždili jejich rodiče, tak proč by se to mělo líbit Cassandře?

Avšak Cassie s odpovědí nečekala a tím vytrhla Chrisse z vlákna myšlenek. "Ano, je to náš dům. A nemusí každý vědět, co se stalo."

"Dobře. Zítra po škole sem zase přijďte, snad už budeme vědět víc. Buďte na telefonu, kdyby něco, ano? Už nebudu zdržovat, můžete jít. Ahoj."

"Na schledanou." řekli oba najednou.

Když došli Chriss a Cassie před dům, policejní auta už byla pryč. Dveře byly otevřené dokořán. "Tak, jdeme uklízet." okomentovala Cassie nepořádek, když vešli do chodby. Všude byly poházené věci. "Co asi hledali?" zajímal se Chriss.

"Rozdělíme se." navrhla Cassandra. "Jdu do ložnice."

"Dobře, uklidím obývák."

"Fajn." Chriss odbočil vlevo a Cassie šla po schodech k pokojům.

Cassandra vešla do ložnice svých rodičů. Byla tam spoušť. Z komod a skříní bylo vyházené oblečení, dveře od skříní vyrvané z pantů a matrace byla mimo postel. "Co se tu, k sakru, stalo?" šeptala nechápavě Cass.

Najednou zaslechla rychlé houkání. Pomalu se začala přibližovat ke zvuku. V jedné ze zásuvek komody, naproti čelu postele, Cassie zahlédla malou černou krabičku, na jejíchž rohu blikalo malé červené světélko. Přístroj stále hlasitě houkal. Cassandra vzala do ruky přístroj, který se ihned ještě rychleji rozhoukal, Cassie vypadl z ruky na zem.

Chrisstopher šel do obývacího pokoje. Ne, aby uklízel. Šlo mu o to, sednout si na pohovku a podívat se na nějaký film, avšak to se nestalo.

Jakmile překročil práh pokoje, polil ho zvláštní pocit. Cítil domov. Nebyl to pocit, že je v domě, kde bydlel se svou adoptivní rodinou. Ne, to bylo jiné. Domov. Co je vlastně "domov"? Zamyslel se Chrisstopher. Vždy považoval za domov tento dům. Jeho rodinou byli Cheryl, Max a Cassandra Dixonovi. To právě Cheryl a Max ho adoptovali, když mu byli čtyři roky a starali se o něj. Cassie sice z jeho začlenění do rodiny nebyla třikrát nadšená, ale zvykla si.

Avšak teď to bylo jiné. Cítil vůni domova. Jako by stačilo zmáčknout tlačítko a výtahem by sjel ke svým dávným kořenům. Ke své pravé rodině. "Co?" vylekal se Chrisstopher vlastními myšlenkami. "Nemám vlastní rodiče, opustili mě!" Chriss vší silou pěstí vrazil do konferenčního stolku. Sklo se s hlukem rozsypalo.

"Chrissi? Co se stalo?" volala ze shora Cassandra. Zaslechla zvuk tříštícího se skla. "Chrissi! Teče ti krev!" vytřeštila oči, když seběhla schody.

Chrisstopher se podíval na svoji ruku. Od zápěstí k lokti se mu táhl ošklivý krvavý šrám a okolo mnoho malých úlomků skla, zařízlých v kůži. "To je v pohodě Cassie." usmál se pokřiveně Chriss.

"Počkej, ošetřím ti to." Cassie odběhla do koupelny pro lékárničku a začala Chrissovi ošetřovat rány.