Na hraně dvou světů

#4

Když Cassie očistila Chrissovi většinu ran, odvedla ho - i přes jeho nevoli - do nemocnice. Sestřička se na ně usmívala, i když trochu falešně. Bylo vidět, že nebyla zrovna třikrát nadšená, že ji obtěžovali, i když si už oblékala kabát a ze všeho nejvíc toužila jít domů. Počkat, toužila? Jak mohl Chrisstopher vědět, po čem ta žena toužila? Věděl, že toužila jít co nejdříve domů za svými dětmi a manželem.

"Potřebovali bychom k paní doktorce. Chrisstopher má vážná řezná zranění." Cassie vytrhla Chrisse z vlákna jeho myšlenek.

Sestřička pohlédla na Chrisstophera a její oříškově hnědé oči se rozšířili. "Jistě, vstupte. Připravím kartu." otevřela dveře do ordinace a začala se přehrabovat ve skříňce plné karet různých pacientů. "Chrisstopher…Chrisstopher…Chrisstopher Dixon?" sestřička vytáhla světle modré desky plné papírů.

"Ano." Přitakal Chriss. "Jau!" vykvikl a stáhl ruku k sobě, když mu doktorka začala vytahovat střepy z pravého předloktí.

"Chirssi? Tos byl ty?" Cassie začal pokoušet smích. "Nevěřím! Vždyť ty necítíš bolest!" teď už Cassie úplně propukla v smích.

Chrisstopher doufal, že pohled, který ke své nevlastní sestře vyslal, byl natolik jasný, že ho nechá být anebo - v ještě lepším případě - ho pochopí. Když do konferenčního stolku praštil, byl ještě v šoku a ruka ho nebolela, ale nyní…

Když doktorka vytáhla další střep, Chriss už jen přivřel oči. Řekl si, že na to radši nebude myslet. Zaměřil se tedy na sestřičku a její touhy…

Sestřičce Rossiniové nepřišel Chrissův případ povrchní, jak si Cassie myslela. To nebyla pravda, ale ta žena měla dvě děti ve věku 3 a 5 let. Manžel zrovna přiletěl po měsíci domů ze služební cesty a doma bude jen na pár dní. Chriss s tou ženou z nějakého, jemu neznámého důvodu, soucítil. "Sestřičko?" upoutal její pozornost, ale hned zase zavřel oči, protože doktorka mu z ruky vytáhla další střep. "Běžte domů, vím, že si to přejete." Sestřička rychle zamrkala a zalapala po dechu.

"To nemohu, musím tu zůstat." Hlesla tiše a pousmála se.

"Tak, hotovo. Můžeš jít, Chrisstophere. Ten obvaz si nech a dávej na tu ruku pozor, ano?" usmála se doktorka, když skončila a obvázala Chrissovi rány.

"Dobře, díky. A paní Rossiniová?"

"Ano?" sestřička se ohlédla. Zrovna dávala Chrissovu kartu do zásuvky skříně.

"Pozdravujte děti a manžela. A jděte domů, jste tu už dlouho." Chrisstopher sám nevěděl, proč to říkal. Vždyť ani nevěděl, jak mohl slyšet touhy té ženy.

"Vyřídím, neboj se." Usmála se sestřička, i když trochu nechápavě.

"Chrissi, musím s tebou mluvit." Cassie položila Chrissovi ruku na rameno.

"O čem?" otočil se k ní.

"Jak jsi to věděl? To o té sestře Rossiniové?" její oči jasně vyjadřovali zájem.

"Já nevím." Odpověděl Chriss odevzdaně. "A nechci se o tom bavit a už vůbec ne tady." Chriss setřásl Cassandřinu ruku ze svého ramene, otevřel dveře nemocnice a vyrazil k domovu, nedbajíc na volání jeho sestry.

"Chrissi? Chrisstophere!" volala Cassie za dveřmi.

Nic se neozvalo.

"Chrissi, mluv se mnou! Tohle bylo divné a já chci zjistit, o co jde."

Chriss se svezl podél dveří k zemi. Měl pokrčené nohy, protože kolem něj byli rozházené věci z vloupání. Ti lupiči mu zabili jeho adoptivní rodiče, jeho jediné rodiče. Ale co hledali? Zamyslel se.

Ze zamyšlení ho vyrušil hlas jeho sestry, "Chrissi, vím, že tam jsi." Už na něj nekřičela, ani nebušila do dveří. Byla v klidu, mluvila tiše a odevzdaně.

Chriss nevěděl, co má dělat. Nemohl odpovědět, protože Cassie by ihned spustila tu změť otázek, na které Chriss neměl odpovědi. Kdo tu způsobil tu spoušť? Jaký důvod k tomu měl/i? Jak věděl o touhách paní Rossiniové? Proč cítil ten zvláštní pocit dole v obývacím pokoji? A jak...co? Chriss vytřeštil oči na svou pravou ruku. Během toho, jak přemýšlel, pohrával si s obvazem na svém předloktí. Nyní se podíval na místo, kde ještě před chvílí pevný obvaz zakrýval rány. Žádné rány tam nebyly! Prostě nic! Chrisstopher zalapal po dechu.

"Chrissi?! Chrissi, co se to tam děje?" z hlasu Cassandry bylo znát zděšení, že ticho prolomilo zrovna zalapání po dechu; zmatení, že neví, co se za dveřmi odehrává a radost, že Chriss vydal alespoň nějaký zvuk.

"Všechno je v pořádku." Možná až moc v pořádku. Dodal Chriss v duchu.

"Můžeme si promluvit? Prosím." Podle hlasu Chriss odhadl, že Cassandra nemá daleko k slzám.

Odemkl dveře a posadil se k rozštípané posteli, aby se vyhnul nárazu ode dveří, které Cassie zrovna otevírala. Podívala se po celém pokoji, když pohledem zavadila o Chrisse, opřeného o postel. Pak k jeho ruce, na které už nebyl obvaz, až k…Chrissi!" zařvala vylekaně. Ihned si přisedla k Chrissovi a začala ohmatávat rány, které tam už nebyly.

Už se nadechovala k otázce, jak se to stalo, když Chriss zdvihl ruku, jako by tím mohl zakázat Cassiným slovům, aby se jí vydraly z hrdla.

"Ne Cassie, já nic nevím a nechci o tom mluvit, ano?" díval se na ni se zdviženým obočím a čekal na její reakci.

"Jasně, chápu." Řekla zklamaně a provinile se dívala do země a tahala za nitky béžového koberce.

Chrissovi zapípal mobil.

"Ach jo, nějaká osmačka." Chriss protočil oči, ale v duchu zajásal. Konečně něco normálního!

"Překvapivě." Zasmála se Cassie. "No, jdu zkusit něco vyhrabat v lednici." Vstala a zamířila po schodech dolů do kuchyně.

Chriss zůstal sám. Připojil se na všechny sociální sítě, na kterých měl profil. Takových upozornění, zpráv a žádostí o přátelství. Zasmál se.

Ahojky osůbko, jenž čteš tuto knihu ❤ jsem opravdu moc ráda, že se ti líbí....tedy, doufám, že se ti líbí, když jo čteš :3
Samozřejmě budu ráda za každý komentáře nebo hvězdičku a nezapomeň si příběh přidat do knihovny a seznamu čtení, ať každý vidí tvůj skvělý vkus a ať ti přijde oznámení o každé další kapitole, kterou pro tebe napíšu 💋

Tvoje Miti^^