sedm barev duhy ✔

červená

Tento příběh je čistě fiktivním dílem. Postavy a události v následujících kapitolách nejsou skutečné a nebyly inspirovány realitou.

-

Táhl se potemnělou chodbou, zrak upřený k zemi. Prodíral se davem zpocených studentů a vyhýbal se jejich pohledům. Všichni byli naprosto stejní - svěšená těla, prázdné výrazy, vybledlé oči bez záře.

Konečně se dostal skrze dav ke dveřím knihovny. Přejel rukou po kovové klice a po chvilce za ni zabral. Překročil práh a přimhouřil oči nad náhlou změnou osvětlení. Prokličkoval jednotlivými regály a zastavil se u stolku na konci místnosti. Seděl u něj nějaký chlapec, ne moc výrazný, ne moc přehlédnutelný. Přešel k němu, odtáhl si židli a usedl po jeho pravici.

Chlapec na něj nijak zvlášť nereagoval, pouze dál listoval svojí knihou. Ticho v knihovně ho začalo ubíjet. Přišel přeci studovat, ale nečekal, že zde nebude sám. Nakonec se rozhodl zažehnout konverzaci. Odkašlal si.

Chlapec zvedl hlavu.

"Ano?" zeptal se ho dříve, než se zmohl na slovo. Najednou zapomněl co chtěl chlapci říct, a tak raději upřel pohled ke knize na stole a změnil téma.

"Ta kniha vypadá zajímavě, o čem to je?"

Chlapec se pousmál. Zjevně byl rád, že se ho někdo na tu knihu zeptal.

"Je to nějaké fantasy, ale zatím pořádně nevím, o čem to je. Teprve dočítám první kapitolu," odpověděl mu a ukázal druhou stránku, kde bylo ozdobnými písmeny vepsáno '2. Kapitola'.

"Jsou tam docela pěkné ilustrace."

Sotva to dořekl, přestal chlapec číst a podíval se mu do očí. Chvíli ho propaloval pohledem, jakoby se snažil přečíst jeho nejtajnější myšlenky.

"Jsem barvoslepý."

"Zdravím, barvoslepý, jsem Luke."

Přimhouřil oči. Luke k němu natáhl ruku a několikrát směrem k ní kývl hlavou. Nakonec ji stiskl.

"William, ale přátelé mi říkají Will," představil se mu a vrátil se ke své knize. Po pár minutách ji však znova přestal číst.

"Víš, že jsi první člověk, kterému jsem tohle o sobě řekl?" odsunul od stolu a začal cpát knihy do malého batohu.

Luke na něj chvíli nechápavě zíral, než se zmohl na slovo.

"A proč jsi to řekl zrovna mně? Vždyť se neznáme ani deset minut," zasmál se.

Will pokročil rameny a zavřel batoh.

"Nevím, přišlo mi to jako správná věc, když jsi zmínil ty ilustrace."

S těmito slovy si hodil batoh na záda a vyšel z knihovny ven.