EQUALLY DIVIDED

2.kapitola

Se slzami na krajíčku jsem vyběhla nahoru po schodech do svého pokoje, který jsem s hlasitým třístknutím dveří zavřela. Pak už to bylo jen pár kroků k mé postely, než jsem do ní skočila a volným pádem na ní spadla. Smým dopadem do postele, jsem se rozbrečela, úplně. Tohle byla od mých rodičů pěkná podpásovka, od mámy bych tohle čekala, ale od táty? od člověka, který je mým vzorem, kterého nade všerchno miluji, mě právě zradil a postavil se na stranu té zlatokopky,s kterou mám boužel společné geny a taky se to stydím. Abych vám vysvětlila, co se zrovna před chvíli stalo, lépe řečeno odehrálo u nás v kuchyni při společné večeři. Celou večeři mi máma cpala do hlavy, nějáký sračky o Lanině škole, jak je úžasná, dokonalá a že by se mi na ní určitě taky líbilo. Když jsem se jich na rovinu zeptala, proč mi říkají o Lanině škole, máma se jen zákeřně usmála a táta zbělal, jak bílá stěna u nás v jídelně. 

,, Na tu školu jsme tě s otcem přihlásili, protože si myslíme, že pro tebe bude mnohem lepší, než ta, na kterou si doposud chodila" zněla její slova a samozřejmě u toho nemohl chybět i její typický úšklebek, který se jí ve tváři vždy objevil když se jí nějakým způsobem povedlo srazit mě na kolena.

,, To byl tvůj nebo mámy nápad!?" zašeptala jsem směrem k tátovi, snažila jsem se znít silně a lhostejně, ale u posledního slova se mi zlomil hlas. ,, Táta se díval všude jen né na mě, z čehož jsem usoudila, že to byl skutečně mámy nápad. Pak jsem se podívala na Lanu, na svou vlastní sestru, se kterou jsem si z celé rodiny nejbližší. Dívala se na mě s úšklebkem, se stejným s jakým se na mě dívala máma. Najednou mi bylo všechno jasný, ty dvě se na mě domluvily, abych vozila Lanu do školy a ona nemusela ráno jezdit autobusem.

Prudce jsem se zvedla od stolu, jedna slza se mi skutálela po tváři. Okamžitě jsem jí setřela a napřímila se. Do mámy a Lany jsem zabodla svůj nenávistný pohled, obě dvě strnuly a ani jedna se nehnula. Moc dobře jsem si byla svého podmanivého a zabijáckého pohledu vědoma, když jsem byla nasraná, jako že teď jsem opravdu byla, mohla jsem v člověkovy svým pohledem způsobit úzkost, ne-li pocit vinny, který obě ženy u nás v rodině jen zřídka kdy pocítily.

,,Od vás dvou bych to čekala, hlavně od tebe mami" pronesla jsem nenávistně, k těm dvoum co teď byly pod mým uhrančivým pohledem, to slovo ,,mami" jsem vyplivla, jakoby to bylo nějaké zkažené jídlo, co jsem právě snědla.

,,Ale od tebe" otočila jsem se na svého otce, kterého jsem nade vše milovala, i život bych za něj položila a on mě takhle zradil ,, Od tebe cos byl vždy mým vzorem, ty ke kterému jsem vždy s úctou vzhlížela, to byla pěkná podpásovka." Pronesla jsem klidným hlasem, v kterém byl ovšem i slabý náznak zklamání, které jsem vůči jeho osobě cítila. A pak už jsem se jen rozběhla po schodech a už to znáte......

V posteli jsem se převalila na záda, už jsem nevzlykala, jen jsem polykala jednu hořkou slzu za druhou, jak se mi kutálely po obličeji. Mělo mi to dojít, byla to jen otázka času než by mne zradil i poslední člen rodiny, ke kterému jasem vzhlížela. Měla jsem to čekat. jsem totiž tak trochu černá ovce rodiny, nejen vzhledem, kterým se od ostatních výrazně liším, ale i tím, že mám  vlastní hlavu, vlastní názor a nejsem stádový typ.

Lana se svými krátkými blond vlasy, se podobala hodně mámě, byly stejné i v chování a společných zálibách, čímž si automaticky skvěle rozuměly a ještě líp spolu vycházely, a já? svým vzhledem jsem se nepodobala nikomu z rodiny, díky mým hnědým vlasům a očím jsem vypadala spíše jako Lanina kamarádka a né sestra.  Mé záliby se spíše podobaly zálibám kluků a možná proto jsem si s mámou nikdy nerozuměla a neměla o ničem povídat. Milovala jsem auta, rychlou jízdu, rockové kapely, ráda jsem dělala bojové sporty a šílené věci, které se naprosto vymykaly logice . A nyní přichází na řadu zlatý hřeb večera, moje a Laniny sny. Ona chtěla být doktorka a jít tak v otcově šlépějích, čímž si ho získala a tím že se i přihlásila na stejnou školu, jakou kdysi vystudoval i on si ho získala úplně. Já chtěla být spisovatelkou... Rodiče říkají, že je to hloupost a že nikdy nemám šanci uspět, no pravda je taková že čím víc mi říkají, že to nedokážu, tím větší chuť mám jim dokázat pravý opak.

Čekala jsem, že někdo přijde, kdokoliv. Třeba i táta a řekne mi že ve mě plně věří, že mě bude podporovat v jakémkoliv rozhodnutí, jenže on nepřišel a tak ve mě umřela i ta poslední naděje, že mě v tomhle domě má aspoň někdo rád. Zachumlala jsem se do svého povlečení, které bylo stejně černé jako moje nálada, než jsem usnula

................

,,Luno, mohla by jste prosím po hodině přijít do mého kabinetu?" zastavil mě na chodbě milý hlas mého učitele, kterého jsem měla na češtinu. ,,  Samozřejmě" falešně jsem se na něho usmála,, moc ráda." No, pravda byla taková že od včerejší noci jsem neměla náladu se s nikým bavit. Svým kamarádům jsem se obloukem vyhýbala a v hodinách jsem byla minimálně aktivní.

Bílou chodbou, ze které se odlupovala omítka jsem kráčela na svou předposlední hodinu, což byla fyzika.. Takže si asi dovedete představit, jaký boj jsem sváděla uvnitř sebe, neustálím vysvětlováním si sama sobě, že když usnu uprostřed hodiny, dá mi to ta ježibaba pěkně sežrat.

.........

Celou třídou se rozezněl zvonek, úlevně jsem si vydechla a nepozorovaně jsem odešla ze třídy, aby si mě nevšiml žádný můj kamarád a já mu tak nemusela vysvětlovat, proč se mu celý den vyhýbám. Za ani né dvě minuty jsem dorazilo do kabinetu pana Linkolna, už ze zvyku jsem neklepala, protože se svým češtinářem jsem měla velmi dobré vztahy. Byl to sympatický třicátník, který stejně jako já miloval knihy.

,,Ách, Luno" usmál se na mě můj nejoblíbenější učitel, zavírajíc knihu, kterou si zrovna četl. ,, Už jsem si myslel že si na mě zapomněla"  Nad jeho laskavým tónem hlasu jsem se musela pousmát, aspoň někdo měl dnes dobrou náladu. Zářivě jsem se na něho usmála. ,,Na tebe Nicu?" zeptala jsem se ho nevěřícně ,, se nedá zapomenout" uchechtla jsem se společně s ním. To vykání na veřejnosti, byla jen taková formální fraška pro zvědavé studenty, kteří by si mé tykání s učitelem vyložili tak, že s ním píchám. ,,Proč jsi mě potřeboval?" zeptala jsem se ho, zadívajíc se z okna, ze kterého byl skvělý výhled na školní hřiště. Zrovna na něm trénovali třeťáci.

,,Slyšel jsem že od nás odcházíš." řekl smutně. V tu chvíli jsem se otočila, směrem k němu, jen abych v jeho obličeji, místo veselého, pro něj typického úšklebku našla smutek.

Trochu depresivní kapitola....:'D