EQUALLY DIVIDED

3.kapitola

Zrovna jsem seděla ve školní jídelně a snažila se sníst svůj oběd. No oběd to je možná až příliš silné slovo. Pro to co nám uvařili.

Sakra to má být bramborová kaše? svojí lepivostí a hustotou to spíš připomíná lepidlo na nárazníky od aut než kaši. Hmm je vůbec legální něco takového dávat dětem? zamyslela jsem se, jak jsem si chtěla nabrat kousek bramborové kaše, no můj plán byl zmařen v té chvíli, když mi vidlička zůstala stát uprostřed kaše a nemínila se hnout.

,,Luno Moonová!!" vyrušil mě z přemýšlení o bramborové kaši, nebo lepidlu na nárazníky, jak chcete, hlas mé nejlepší kamarádky Carol. Carol se bez zeptání posadila na modrou židli, po mém pravém boku a zabodla do mě svůj ledově modrý pohled. ,,Taky tě ráda vidím" řekla jsem ironicky, zkoušejíc nějak vymanit tu nebohou vidličku, z té kaše, bezúspěšně. ,,Být tebou tu kaši nejím" řekla jsem znechuceně. ,, Podle mě do ní přimíchali lepidlo" nervózně jsem se zasmála, no ten smích mě brzo přešel, když jsem v Caroliině obličeji viděla pořád ten samý nasraný výraz. Už jsem otvírala pusu, abych se jí zeptala, co jí žere, jenže mě předběhla.

,,Můžeš mi vysvětlit, proč si se mi celý den vyhýbala!?" Vyštěkla po mě. Nečekala jsem to, proto jsem se lekla a trochu se před ní přikrčila. ,,Kdykoliv jsem za tebou šla, ať už do třídy, nebo ke skříňkám, vždy mi někdo řekl, že si se vypařila hned po zvonění" Řekla už trošku klidnějším hlasem. Trošku.. Na chvíli se odmlčela, než se na mě znovu podívala, její pohled, už nebyl tak tvrdý jako před chvílí, změkl. ,,Luno? děje se něco, víš že mě můžeš říci všechno"

Musela jsem se pousmát, tahle holka ve mě četla jako v knize a znala mě jako svoje boty. Nadechla jsem se, jakoby  jsem právě měla odříkat nejdelší proslov v mém životě. ,,Pohádala jsem se s rodiči"  mykla jsem rameny jak jsem se snažila o naprosto lhostejný tón, který mi stejně Carol neuvěřila, protože hlas se mi chvěl. ,,To není nic neobvyklého" řekla a ležérně se rozvalila na té prťavé židličce. Musela jsem se zasmát její nechutné grimase, která se jí objevila ve tváři, po tom co si dala do úst lžičku té nechutné kaše a v zápětí i odsunutí jejího talíře na důkaz toho, že té kaše s párkem se už ani nedotkne. ,,Já ti říkala ať tu kaši nejíš" uchechtla jsem se, čímž jsem si vysloužila jen její protočení očí s úsměvem ne jejích rtech.

,,Neodbíhej od tématu" mlaskla na mě ,, pokaždé, když se pohádáš s rodiči, vykládáš mi to jako veselou historku, nad kterou se vždycky zasmějeme a teď? vyhýbáš se mi, vlastně všem sháněl tě i Mike a profesor Linkoln" s profesorem jsem už mluvila, takže to mě nezajímá ale docela by mě zajímalo, proč mě sháněl můj kamarád Mike. ,, Proč mě sháněl Mike?" prosto jsem se zeptala. Carol na mě laškovně zahýbala obočím, což nikdy nevěstilo nic dobrého. ,,No" řekla Carol, jak si začala pomalu namotávat pramen svých tmavých vlasů na ukazováček. ,,Prý tě chtěl pozvat na oběd" řekla a u toho si zkousla svůj ret. Její oči, které byly ještě před chvílí ledově modré, roztály, jak jim v nic tančily neposedné plamínky.

Plácla jsem se do čela a pak si i následně schovala obličej do dlaní. ,,Nééé" zasténala jsem, načež se má pihatá kamarádka okamžitě rozesmála. Mika jsem měla ráda, znali jsme si už od základky, ale nikdy jsem k němu necítila nic víc než přátelství. ,,Má tě rád Luno" řekla, se pořád ještě uchechtávající Carol. ,, Najednou jsem ráda, že odtud odházím." zamumlala jsem bezmyšlenkovitě do svých dlaní. Moje kamarádka se přestala uchechtávat a naprosto šokovaně řekla: ,,Cos to řekla!?" tentokrát jsem se uchechtla já, no bylo to pěkně hořké a ironické uchechtnutí. ,, Proto jsem se pohádala s rodiči víš?, bez mého svolení mě přihlásili na Laninu školu, prej abych měla lepší vzdělání, pche vím že na tu školu musím chodit proto, aby si naše princeznička Lana" řekla jsem ironicky ,,Vozila zadek u mě v autě a nejezdila sockou, tak jako doposud."

Zřejmě to Carol jako odpověď stačilo, protože se již více na nic nevyptávala a jen zamyšleně hleděla před sebe. Frustrovalo mě to ticho, byla jsem nervózní z její reakce, která stále nepřicházela, jednoduše řečeno, byla jsem napnutá jako struna.

,,Carol, prosím řekni něco" řekla jsem naléhavě, protože to ticho bylo nesnesitelné. ,,Mike to nerozdýchá." vydechla poraženecky Carol, ,, kdy na tu školu snobů nastupuješ?" zeptala se mě, jak si z tváře odfoukla tmavý pramen svých vlasů. Na chvíli jsem se odmlčela, znovu jsem dloubla do vidličky, která se ani o milimetr nepohnula. Byla totiž pořád pevně zaklíněná v kaši.  ,,Od října, počínaje novým měsícem budu chodit na školu snobů" trpce jsem se na ní usmála, jak jsem si uvědomila pravdivost svých vlastních slov. Za necelý měsíc, budu skutečně chodit na školu, který vládne Lana, jelikož je tam něco jako královna. 'Huráá...

  ,, Měsíc je docela dlouhá doba, a navíc nikam se nestěhuješ, vídat se budeme pořád stejně, akorát Mike se s tím bude muset nějak vypořádat" usmála se na mě a já jí nemohla být vděčnější za její věčný optimismus, kterým doslova překypovala. Má pravdu, měsíc je vážně dlouhá doba...

Pondělí 14. září ,,Pohoda, pořád mi zbývá ještě něco málo přes dva týdny není důvod se stresovat...."

Pondělí 21. září ,, Ještě pořád mi zbývá týden, mám ještě dost času...."

Neděle 25. září ,, Do prdele, zítra jdu do nový školy..."

S přáteli jsem se rozloučila už v sobotu, kdy u mě přespávali. S učiteli, hlavně s Nickem jsem se rozloučila už v pátek, takže neděli jsem měla celou volnou, pro sebe a svoje myšlenky. Což bylo super...

S rodiči jsem zakopala válečnou sekeru, protože jsou to mí rodiče a i když oni mě nemají zrovna dvakrát v lásce, já je miluji, hlavně tátu, máma je mi šumák. Nedokázala bych se s nimi nebavit, protože i když si to nerada přiznávám, baví mě štvát a vytáčet mámu.

Nařídila jsem si budík na půl sedmou ráno, protože hned první den v nové škole jsem nechtěla přijít pozdě a takřka okamžitě po mém ulehnutí do voňavých peřin jsem usnula.