život umělkyně

Ples šedých odstínů

Trávila jsem na hřbitově celá odpoledne. Vžívala jsem se do obrazů a míchala složitě barvy pro ty nejzažší odstíny, které přinášely. Na plátně se mi už rýsovala větší část kapličky a Olše. Vždycky jsem se snažila barvy získávat přírodně. Netvrdím, že jsem většinu nenakoupila v Koh-i-nooru, což byla jedna z prvotřídních značek. Když jsem však dostala příležitost,jako borůvky,jahody, či ostružiny, ráda jsem se toho vždycky chopila, nadrtila je a dostala nejkvalitnější barvy které jsem dostat mohla. A taky ten obraz pěkně voněl. Občas se mnou trávil čas Michal nebo Eliss. Podporovali mě v malbě a vyprávěli mi jejich příhody a novinky z jejich života. Mě každopádně stačilo, že tam se mnou byli. Tak či tak, je to hřbitov. Nikdy jsem si nebyla 100% jistá. Neměla jsem tím pádem moc času na úkoly a ostatní věci a hlavně lidi.

,,Lýdie, proč někdy taky nepřijdeš na návštěvu?!" Zeptala se babička, kterou jsem neviděla snad rok. Byl to takový ten protivný typ babiček, který se do všeho cpal, všechno věděl a znal nejlíp, protože "zkušenosti" a byl neodbytný ve všech pádných argumentech proč něco neudělat. Popříkladě včera mi volala:,,Lýdie nechceš jít zítra do kina na ten historický román o tý Baarový ?" zeptala se mírně přesvědčujícím hlasem. Když jsem jí řekla,že ne, řekla:,,Ale ono by se ti to celkem dost hodilo do tý historie když opakujete meziválečná období!" Poté,co jsem jí ujistila,že na to někdy určitě zajdem, se naštvala a řekla:,,Dělej si co chceš." To mi ovšem nedovolila, protože do pokoje vlezla matka se slovy:,,Zejtra pujdeš s babičkou do kina."

"Tak děkuju," usmála jsem se kysele a hejty mi projížděly hlavou o sto šest.

S Michalem bylo všechno lepší a zářivější. Byla jsem opravdu velice šťastná za všechno, co pro mě dělal. Bylo na něm vidět, že se opravdu snaží. Nosil mi květiny, které jsem poté po večerech skicovala na čtvrtky, chodil se mnou po Praze, kterou jsem si zamilovala. Znala jsem každou tramvaj, každej autobus v centru, každou čtvrť a každý hezký místo. Byla jsem šťastná. Dalo se říct že ano.

,,V květnu pořádá naše škola ples" oznámila nám třídní. ,,Je potřeba vhodného oděvu, nejlépe tedy šatů, doprovodu a s úsměvem - občerstvení bude" dodala když se netrpělivé ruce pár zaoblených holek zvedly prudce vzhůru. Nechtěla jsem to udělat hned, ale pohled mi okamžitě sjel k Michalovi. To, co jsem viděla, mě ale nepříjemně překvapilo. Michal se koukal na Alici. Alice byla jedna z těch krásných umělých panenek. Holek, které chtěl každý kluk na naší škole. Ale co jsem věděla, Michal se o ně nikdy nezajímal. Bylo mi to divné. ,,Chtěl s ní snad jít na ples ? Chtěl jí vyměnit za mně ?!! " panikařila jsem v hlavě. ,,Co se to děje ? O co jde?!"

Po škole jsem se vydala jako obvykle na hřbitov a on už tam čekal. ,,Ahoj krásko," pozdravil mě
se srdečným úsměvem, který mi srdečný už moc nepřišel. ,,Opravdu Michale ? Vážně?" Zeptala jsem se s nepopřeným zklamání v hlase. Sice je pravda, když tak na tím zpětně uvažuji, že jsme si nikdy neřekli, že jsme spolu, ale počítala jsem s tím. A tak trochu v nejzašších částí mého srdce jsem to chtěla. Opravdu moc. Michal ke mně okamžitě přišel a zvedl mi prsty bradu. ,,Co se děje?" Podíval se mi hluboce do očí a já je reflektivně přivřela. ,,Nic se něděje, co by se dělo?" řekla jsem lhostejně a posadila se na schod, ze kterého jsem vždycky malovala. ,,Co říkáš na ten ples?" Zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem, že mě asi ranní, co se bude dít, ale potřebovala jsem slyšet tu pravdu. ,, Mno," protáhl se Michal a usmál:,, plesy asi nejsou nic pro tebe předpokládám?" Zeptal se jemně. Zavřela jsem oči a potlačila pocity, které se draly v kapalném skupenství na povrch. ,,Já bych tam šla ráda," řekla jsem mu upřímně. On mě obejmul a řekl:,,Uvidíme se tam, slibuju." To mě trochu uklidnilo.

,,Potřebuju šaty na ples," řekla jsem matce, když jsem přišla ze hřbitova domů. Matka na mě pohlédla krajně překvapeně. Nikdy jsem nenosila šaty. Sukně, to jo, ale šaty vůbec. Když mě jako malou nutili do šatů, nesnášela jsem je. Proto jsem žádné neměla. ,,Dobře, tady máš peníze a kup si nějaké v centru," řekla mi. Udivilo mě, že ani neprotestovala, když jsem jí jinými slovy požádala o peníze.

Druhý den jsme šly s Eliss do Palládka. ,,Achjo,achjo, kde vzít šatyyy??!" zaúpěla jsem, když jsem vešla dovnitř a předemnou se rozprostíralo přibližně 6 pater obchodů. Nesnášela jsem nakupování. Do každýho obchodu jsem musela jít, zkusit si věc, kterou jsem potřebovala a většinou jí měli až v tom posledním. Zamířily jsme do H&M a já si zkusila květinové šaty. Moc mi ale neseděly. ,,Lýdie, pojď, mám jeden obchod, trochu dražší, ale šaty vybereš." Zamyslela se Eliss, čapla mě za ruku a táhla do Manga. ,,Ty jsou nádherné!" Zaradovala jsem se, když jsem spatřila tyrkysové plátěné šaty, z příjemného materiálu, správné délky. Bezva,Mango,to si zapamatuju.

Kráčely jsme s Eliss chodbou do auly školy. Eliss měla černé blistrované šaty a černé lodičky, já měla své tyrkysové šaty, na které jsem byla pyšná a balerínky. Šla jsem vzpřímeně a natěšeně. Užiju si to s Michalem a Eliss a kdyžtak budeme parodovat tance a provedeme se navzájem po parketu. Otevřela jsem dveře sálu a vecpaly jsme se s Eliss dovnitř.

To, co jsem viděla, mě srazilo na kolena. Aula byla osvětlená různými odstíny barev a momentálně byla žlutá. No a nejvyšší světlo spadlo na Michala s Alicí uprostřed sálu. Eliss mě chytla, než jsem stihla utéct. Ten pohled mi rval srdce i duši. Nadávky mi probíhaly hlavou. Co jsem měla dělat ? Nikdo si nevšiml, že jsem přišla, nikdo by si nevšiml,že jsem odešla. ,,Pojď Lýdie,pojď" zašeptala mi Eliss a dovedla mě ke stolečkům s jídlem a pitím. Dala jsem si punč. Byl strašně dobrý a proléval mě teplem. Dala jsem si další. Eliss byla ráda, že jsem trochu klidnější. Sledovala jsem Michala jak ladně tancuje s Alicí a měla 5tý kelímek. Michal se asi po půl hodině odpojil od Alice a přišel ke mně. ,,Ahoj Lýdie," řekl a štěstí z něj vyzařovalo přes celou místnost. ,,Ahoj" řekla jsem odměřeně a radši se napila punče. Byl dobrý. Chuť jsem definovat neuměla, ale hřál mě a to bylo hlavní. ,,Vypadáš zničeně." řekl mi když se na mě pečlivěji podíval. Možná jsem měla jen velké očekávaní, možná jsem měla jen předpoklady pro něco, co by nikdy nefungovalo. ,,Vážně?" zeptala jsem se nelibě. ,,Vážně Michale ? Přijdu ti zničená ? Nechceš se náhodou ještě zeptat,kdo mě zničil ?"zvýšeným hlasem jsem mu vyčetla a odešla. Tentokrát mě Eliss nedržela.

Šla jsem, nevěděla jsem kam jdu, nevnímala jsem svět, nevnímala jsem auta, zvuky, budovy. Potřebovala jsem se nějak uklidnit. Netušila jsem co mám dělat, nezajímalo mě, co je správné a co je špatné. Chtěla jsem být sama.

Došla jsem na hřbitov. Všimla jsem si něčeho zvláštního, co tam předtím nebylo. Náhrobní kámen, který jsem začala kreslit v den, když jsem tu byla s Michalem.. byl prasklý. Pavučina skla se linula po celé jeho délce. Sedla jsem si k němu a po tváři mi kapaly slzy. Utrhla jsem si růži. Přivoněla k ní a povzdychla si. Tiše jsem plakala desítky minut. Potom, když už byla opravdu tma, vydala jsem se domů. Nevnímala jsem, že na mě volala matka. Udělala jsem si horkou vanu a poslouchala Sarabande od Handela. Vlezla jsem si do postele s bolestí hlavy a usnula tvrdým spánkem.