život umělkyně

Třpytky

,,Tákže, musím s tím začít" řekla jsem si rozhodně, na stole mi ležela čistá A4 a modré kuličkové pero, kterým jsem vždycky psala něco důležitého, protože se mi líbila ta barva.
Chystala jsem se napsat dopis pro Dariu a Romana. Snad nezapomněli..

,,Ahoj Dario a Romane," začala jsem psát, ale nelíbilo se mi to,tak jsem papír vyhodila a začala psát znova.

,,Moji nejdražší přátelé," napsala jsem a chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak to zavrhla. Co když na mě za tu dobu zapomněli ? Co když už mě nepovažují za kamarádku a naopak mě nenávidí. Nejvhodnější by bylo asi napsat jen jednomu a to by byla Daria, protože Roman moc na taková dopisování není. Ale Daria celkem i ano.

,,Milá Dari" začala jsem konečně spokojená s tím, co jsem napsala. Je celkem pravda, že dost plýtvám papírem. Nikdy bych si ale nedokázala představit, že bych třeba papír otočila a začala psát na druhou stranu, aby pak Dari papír otočila a spatřila moje škrtance. A nějaký psaní nanečisto.. to jsem nesnášela snad ještě víc.

No jo, úvod dobrý, ale jak pokračovat ?
,,Tak Ti po téměř třech letech píšu" nezní jako dobrá slova pro navázání kontaktu.
,,Chtěla bych se ti omluvit, že jsem ti nenapsala dřív, ale strašně moc mi chybíš; ty i Roman." Jo... to znělo lépe.
Nějak jsem dopatlala děj, napsala jsem, co se dělo po té, co jsem přijela, napsala jsem o Eliss a o Michalovi a o plesu a o Hřbitově a o všem. Byla jsem strašně šťastná, když jsem popisovala zážitky s Eliss a procházky Prahou, ale byla jsem strašně smutná, když jsem psala o Plese, o puklém náhrobním kameni a o Michalovi in general.

"Mám Vás moc ráda, omlouvám se, Lýdie."
Zakončila jsem své psaní a vložila do obálky. Ráda jsem si kreslila po obálkách a čirou náhodou jsem našla předkreslenou s Vyšehradem. Celkem se mi povedlo vystihnout ho, protože jsem ho kreslila z protějšího břehu. Tak snad se bude Dari líbit.

,,Li,tak jsem tady!!!" Ozval se hlas ze zdola a mé srdce radostně poskočilo. ,,Už letím Eliss," řekla jsem, ale samozřejmě jsem to nemyslela vážně, protože jsem se musela obléct,namalovat,přečísnout a zalepit dopis na který jsem neměla ani známku. Eliss to nejspíš vycítila, protože se vyškrábala za mnou po schodech nahoru a padla na mojí postel. ,,Hni sebouuu," zaúpěla, když viděla, že jsem v pyžamu,neupravená,nic a sedím u stolu a obdivuju svůj dopis. Mé tváře se jemně zbarvily do nachova a já přešla ke skříni.

,,Ták,co si dneska vezmeme?" Zeptala jsem se řečnicky, ale Eliss to zřejmě řečnicky nevzala. ,,Takže vzhledem k tomu,že je venku zima, měla by sis vzít nějakou mikinu, tričko s dlouhým rukávem, šála by bodla, džíny nebo sukni a punčochy-" přestala vést monolog, když spatřila můj pohled a obě jsme propukly v neovládatelný smích. Objaly jsme se a spadly na postel.

,,Víš že je s tebou docela sranda?" Zeptala jsem se Eliss s úšklebkem a začala jí lechtat.

,,Stop ittt Li" svíjela se v křeči Eliss a když jsem jí nechala vydechnout, odpověděla:,,Jasně že je se mnou sranda," a protočila očníma panenkama.

Nakonec jsem se do něčeho navlékla a šly jsme ven. Procházely jsme se po Národní Třídě. Měla jsem to tam celkem ráda, protože do jejího nákupáku tolik lidí nechodilo. Většina lidí dávala přednost Palládku, ale my s Eliss jsme měly rády nějakou tišší společnost, kterou May poskytoval naprosto perfektně.

Stály jsme u Kafkovy hlavy a snažily jsme se ho vyfotit, když to vypadalo normálně, ale vždycky nám nějak ujela. Smály jsme se a pak jsme se točily a lidi na nás koukali jako na šílené, ale nám to bylo jedno. Já se cítila šťastně, protože jsem nemyslela na nic z toho, co se stalo s Michalem nebo tak. Pak jsme prošly Na Václavské náměstí, a já zamířila na Českou Poštu. Potřebovala jsem odeslat ten dopis. Problém byl, že mi chyběla trpělivost. Na poště se dost často čeká a to rozhodně nebylo nic pro mě. Eliss se mě snažila zabavit, ale stále jsem prostě čekala na 354té čísílko, abych mohla odeslat jeden malý dopis. Paní u přepážky mi pochválila Vyšehrad, což mi udělalo celkem radost a trochu to zmírnilo fakt, že jsem musela půl hodiny čekat. No taky jsem si nemusela vybrat hlavní poštu Prahy.

Sešly jsme dolů ulicí Politických vězňů a poté zamířily směr Hybernie. Moc se mi líbili lidi s bublifuky a snažily jsme se s Eliss jako malé děti pochytat všechny, což se nám samozřejmě nepovedlo. Ale sranda to byla. Nějak jsme se pohybovaly v uličkách a pak jsme natrefily na dům, na kterým byly 3 verše:

,,Není člověka, který by zavrhl svůj stát
Není člověka, který by historie měl se bát,
Není člověka, který by trochu lásky v sobě neměl."

A pod tím byl podpis F.P.

Ani já, ani Eliss jsme netušily, kdo je F.P., ale líbil se nám ten verš, protože jsme byly vlastenky. I když, jsem nebyla z Prahy, zamilovala jsem si jí strašně moc a tyhlety nápisy,verše,epitafy a básně, jsem si zapisovala strašně ráda. Otevřela jsem si černou Knihu a opsala jsem si to. Určitě nad tím ještě budu přemýšlet. Možná dýl, než bych sama chtěla.

Šly jsme po nábřeží a já Eliss vyprávěla o tom, co jsme zažili s Romanem a Dari a jak jsem byla šťastná a jak jsme chodily na polní procházky. Bylo to nádherný o tom zpětně povídat, protože to pro mě bylo, jako kdybych to prožívala celé znovu. Jak jsme děsili s Romanem Dari nebo jak jsme si dělali s Dari srandu z lidí, co žili ve větších městech, jako v Praze a Brně a jak byli zazobaní a bohatí a jak všude jezdili autem a tramvají i když mohli chodit pěšky a všechno. Teď když si to zkoušim na vlastní kůži, musim se až podivovat jak hloupě jsem uvažovala. Tramvajky jsou úplně boží a ten hlas tramvajové paní je mi tak příjemný, že občas neposlouchám hudbu, abych ho slyšela a nebo s někým parodovala. Uklidňuje mě. A celkově Praha je úžasné město.

Eliss mi zase vyprávěla o její sestřičce Lence. Byla malá, ale strašně chytrá a zažily toho s Eliss spousta. Tajně se v noci plížily z bytu a šly se projít a nebo když chodila Lenka na balet, tak občas Eliss přišla a zkusila si to taky a moc jí bavil, jak ten klasický či moderní. Bylo to nádherné se ponořit do jakékoliv role a poddat se hudbě, začít tancovat a prožít to naplno. Vždycky si na baletu nanášely na tváře bílé třpytky aby dodaly své roli dojem a lesk. Nadšeně jsem jejímu vyprávění vždycky naslouchala, protože já jsem nikdy příležitost k těmhle věcím, stejně jako ona k mým neměla.

Potom už se stmívalo, tak jsem šla domů a viděla matku stát v kuchyni. Popadla mě zvědavost tak jsem tam šla a vrhla pohled:,,O co jde?"

,,Lýdinko,zítra máš narozeniny, a tak jsem se domluvila s Betty že pojedeš do Lužan. Bude to super bejt na chvíli zase s přáteli,ne ? Ostatně mám pocit, že má na tebe špatný vliv"
No jo,matka, myslí a pak to takhle dopadá. Zvlášt mi bylo trapně,že jsem dneska odeslala dopis pro ně a zítra hned za nimi pojedu.. a chtěla jsem je vubec vidět.. a co víc, chtěli mě vubec vidět ??