život umělkyně

Porcelánové srdce

Probudila jsem se a cítila zničená.
Spala jsem tvrdě a to těžší to pro mě bylo, když na mě všechno dopadlo.  Všechen smutek, všechno co se stalo včera. Michal s Alicí, náhrobní kámen... bože !!

Vstala jsem neohrabaně z postele a oblékla se. Vzala jsem si černé džíny s dírami na kolenou a bílou vytahanou mikinu. Nechtěla jsem nic dělat, nikam jít - a už vůbec né do školy. Na mobilu jsem měla 3 zmeškané hovory od Eliss, 9 od Michala a zprávu od matky, že večeři mám v troubě. Bezva no.
Přesunula jsem se do koupelny a začala se upravovat. Moc se mi do toho nechtělo, ale přišla bych si ještě hůř jít po centru rozcuchaná a s kruhy pod očima. Nanesla jsem si řasenku a linky. Vzala jsem si tekutý třešňový jogurt z lednice a šla.

Ve škole jsem zařezaně hleděla do lavice. Hlavou se mi honilo spousta věcí, ale věděla jsem, že s nikým nechci mluvit. V uchu jsem měla sluchátko a výklad jsem vnímala tak maximálně napůl. Nešlo mi se soustředit a ani jsem se o to nepokoušela. Neměla jsem náladu ani sílu.
Nejvíc mě štvalo, že za mnou Michal ani nepřišel. Co jsem tak zaslechla, začalo se o mně říkat, že jsem ta "psychicky slabá" kvůli tomu, že jsem utekla z plesu a závistivá,nepřejícná. Nezajímaly mě jejich kecy. Když měl na mě někdo blbou poznámku, vrátila jsem mu to. Nebyla jsem ta, kdo by neřekl nic, protože mě můj rozum vždycky donutil něco nerozumného říct. Škola se začínala stávat peklem. Na výtvarce jsem si sedla místo svého obvyklého místa daleko od něj a jeho kumpánů. Měli jsme kreslit zvířata. Vybrala jsem si vlka. Vlci byli moji oblíbení, šedí,mohutní, samostatní a samozřejmě i Lišky. Vždycky jsem párovala jako malinká vlky s liškama. Nevím ani tak proč, ale tenkrát mi to dávalo obrovský smysl.

Po škole si mě odchytla Eliss. Šly jsme spolu na Petřín a po cestě tam jsem jí všechno vyklopila. Na Petřínu je nádherně. Výhled při západu slunce otevírá pohled na stříšky budov,vinice vinoucí se k Hradu, aleje stromů, schody s postavami, kterým chyběly části těla ( pozn. autorky : neděste se, na Újezdu když jdete po schodech nahoru můžete tyto postavy vidět na vlastní oči, slibuju :D ) a samozřejmě Vltavu. Milovala jsem tu řeku strašně moc. Koupat v ní bych se nemohla, ale sedět na Střeleckém ostrově a nechat si ošplouchávat nohy a nebo si sednout na šlapadlo a nechat se unášet jemnými pohyby vln. Na Eliss bylo vidět, že nad tím přemýšlela. Netušila jsem, že na tuto situaci existuje jiné řešení než čas. ,,Lýdie,musíš se odvázat," řekla mi upřímně:,, a já ti v tom pomůžu!" Usmála se pak na mě. Byla jsem strašně ráda,že jí mám. Odvázat, to se řekne, ale jak ? Bylo mi přeci jen 13.

To už mě Eliss vedla za ruku do neznáma. Vstoupily jsme do staré budovy a začla hrát hudba, kterou jsem měla strašně ráda. Podivila jsem se nad tím. Byla to kavárna provoněná pečivem a samozřejmě kávovými zrnky. Byla tam malá stage na které hrál nějaký kluk vypadající na 17 na kytaru. To prostředí mi bylo velice příjemné. Sedla jsem si za stůl a sledovala kluka. Pak na stagi vystřídala kluka holka s dlouhými hnědými vlasy a obrovskýma hnědýma očima. Ozval se potlesk od pár lidí a já se automaticky přidala. ,,Darling, darling doesn't have a problem lying to herself  'cause her liquor's top shelf..." zazpívala a já se prudce postavila. ,,Omggg" začla jsem ječet. Ten hlas byl dokonalý, ta slova byla známá. Nikdy jsem neměla ráda covery, ale tenhle byl dokonalej. Lana Del Rey. Nejlepší. Neposadila jsem se ale naslouchala líbeznému hlasu jak zpívá s vervou a vášní její písně tak dokonalým způsobem, že to lépe snad kromě originálu nešlo. Pohledem jsem sklouzla k Eliss, která se ušklíbla a nadšeně pohybovala do melodie písničky Carmen.

Vydržela jsem tu do večera. Popíjet kávu a poslouchat holku, která si k nám později vidíc náš zájem o její zpěv přisedla a začaly jsme si povídat. Byla strašně milá, trochu stydlivá, jako já. Byla nádherná a vypadala dost chytře. A co líp - slíbila mi, že mi zazpívá !!! Měla jsem strašnou radost, že jsem zapomněla i na Michala. A to byl cíl Eliss, která opět uspěla.

Šla jsem domů ruku v ruce s Eliss oklikou kolem řeky. Na chvíli jsme si ještě sedly ke břehu. Atmosféra byla nádherná, lampy se začly jedna po druhé rozsvícet stejně jako moje oči. Nepotřebovala jsem ho. Měla jsem svá místa, lidi a záliby. Moje duše byla křehká, mé srdce z porcelánu, ale zvládnu To. Labutě pluly po Vltavě v houfu a zaplouvaly pod stromy. Mírný vítr jimi otřásal a listy se jim ohýbaly a vytvářely šumivý zvuk, který mi připomínal domov.

Jak už jsem se zmínila, pocházela jsem z venkova a do Prahy jsme se přestěhovali celkem nedávno. Eliss, jako kdyby mi četla myšlenky na mě pohlédla a zeptala se mě:,, Odkud vlastně pocházíš Li?" Líbila se mi přezdívka, kterou mi dala. Moc jich nebylo zvlášť né hezkých k mému jménu. Dřív jsem
své jméno děsně nenáviděla. Přišlo mi, že vždycky, když na mě někdo zavolal Lýdie, jako kdybych měla mít nějaký problém, nebo mi chtěl vynadat. Po chvíli jsem si ale zvykla, a nyní mám své jméno strašně ráda. Li mi přišlo jako krásná přezdívka. ,,Noo, to je celkem dlouhý příběh," řekla jsem asi po pěti minutách horlivě, protože jsem místo nad Elissinou otázkou přemýšlela víc nad přezdívkou kterou mi dala. Eliss jen pokrčila rameny a jednou rukou mě objala. Bylo to uklidňující a příjemné.

Po chvíli jsem ale musela vstát a jít domů. Bylo pozdě, půl 10 a já jsem měla být do 8:30 doma. Ups. No nevadí, přeci jenom jsem dorazila. Matka se ale moc netvářila:,, Si jako trajdáš po Praze po nocích jo ?" Zeptala se naštvaně. ,,Ano,přesně to dělám mami." odpověděla jsem a ačkoliv to znělo sarkasticky, bylo to upřímné. Neměla jsem důvod si vymýšlet a stejně by mi pravděpodobně neuvěřila, že jsem byla u Eliss doma a dělaly jsme úkoly. Nechtěla jsem pokračovat v konverzaci s matkou, tak jsem se prosmýkla nahoru do pokoje a zavřela se tam.

Prohlížela jsem si obrazy, co jsem namalovala a pak jsem natrefila na ten obraz hřbitovní kapličky a prasklého náhrobního kamene. Slzy se mi nahrnuly do očí...pořád mi na něm záleží....