život umělkyně

Kniha Pošetilostí

Furt tu ty city pro něj byly. Pořád jsem na něj nepřestala myslet. Musela jsem něco udělat a to rychle, protože jinak bych se z toho nejspíš zbláznila. ,,Ach Michale, proč jsi takovej idiot ??" bědovala jsem nahlas. Bylo mi ho líto a bylo mi líto mě. Opravdu to muselo takhle dopadnout, opravdu si musel vybrat a tancovat s ní a opravdu jsem mu musela propadnout v tu stejnou chvíli ? Né, musela jsem s tím něco dělat.

Ve škole jsem si nesedla jako obvykle, ale šla rovnou k jeho stolu. Neviděl mě přicházet, protože byl ke mně otočený zády a povídal si nějakým jeho kamarádem, kterého jsem, jak jsem si posléze uvědomila, nedokázala pojmenovat. Vlastně.. z naší třídy jsem znala jen Alici a Michala. Bylo to celkem smutné, ale já jsem to nepotřebovala. Nejezdila jsem se školou na výlety, protože jsme neměli dost peněz a matce to přišlo jako utrácení za hlouposti. Nicméně jsem tedy došla k jeho lavici a poklepala mu na rameno.

,,Ehm..co potřebuješ?" Zeptal se odměřeně. Jak už jsem zmiňovala, celá třída mě brala za labilní holku, co utekla z plesu.
,,Potřebuju Tebe," řekla jsem mu upřímně i když jsem si v tu chvíli vůbec nebyla jistá, jestli dokážu něco takového z úst vypustit. Byla to dost silná slova a mluvit narovinu o vztazích nebyla moje silná stránka. Cítila jsem, jak mou mysl zaplavuje hrdost a byla jsem velice hrdá, jak se mi to povedlo.
,,Ale já tebe ne, pokud jsi to nepochopila," řekl mi a moje srdce jakoby křuplo ještě víc. Můj smutek vystřídal hněv. Neudržela jsem se a vrazila mu obrovskou facku. Na tváři měl nyní červený otisk mé ruky, ale v porovnání s bolestí, kterou jsem cítila, se to vyrovnat nedalo. Jak jsem mohla být tak hloupá ?? Jak jsem si mohla myslet, že by se třeba mohlo něco změnit??! Jak jsem mohla doufat, že třeba řekne, že je všechno v pořádku ??

Běžela jsem chodbou, na konci zabočila do leva. Neběžela jsem na záchod, ale běžela jsem na školní dvorek. Vylezla jsem na kontejner a přeskočila zídku do dvorku dalších baráků. Otamtud jsem mohla průjezdem opustit školu tak, že mě nikdo neviděl. Nechtěla jsem být viděnna. Nevěřila jsem v tu chvíli prakticky nikomu. Vůbec nikomu.

Nevěděla jsem, jestli jít do kavárny či na hřbitov, ale nakonec jsem šla domů. Potřebovala jsem postel a odpočívat. Sedla jsem si do tramvaje a sjela ty tři zastávky z Karlova náměstí, které normálně chodím pěšky tramvají. Vytáhla jsem mobil, abych si zapla album Born to die a nechtěně otevřela zprávu od neznámého ( poznámka autorky: řítíme se do oblasti zvané KLIŠÉ) autora.

,,Lýdie...mám tě pořád rád, nevím co to do mě vjelo. To na tom plese.. já chápu,že ses necítila nejlíp. Alici rád nemám, ale s pocitem, že tancovat s ní mě ve společnosti učinní velkým jsem s ní prožil krásnou noc. Kdybych tancoval s Tebou, nic by se nezměnilo, ale po tom co jsem tancoval s ní jsem teď oblíbený a šťastný. Nic to nemění na tom,že tě mám rád a chci s tebou chodit ven. Michal"

Přečetla jsem si to a obočí mi vzlétlo vzhůru. Aha ? Takže popularita je to oč tu běží... hnus.
Moje odpověď na jeho "slohovku byla krátká, ale jasná"
,,Kdybys tancoval se mnou, neztratil bys mě néjen jako kamarádku, ale i jako jedinného člověka ve třídě, kdo se ti snažil pomoct."
Odeslala jsem to a pustila si Dark Paradise. Chtělo se mi plakat, ale cítila bych se v tramvaji trapně. Hudba ustála a začal mi vibrovat mobil, ne kterém stálo:,,Matka"

,,Dohájeee! To opravdu nemůžu mít klid aby se minutu nic nedělo ?" Řekla jsem si pro sebe, ale nejspíš to "pro sebe" nebylo, neboť většina tramvaje upírala pohled na mou osobu. Začervenala jsem se a koukla z okna. Matce jsem to típla, dojela jsem domů, vyběhla schody a zamkla se v pokoji.

Otevřela jsem své rodinné album a začala vzpomínat na časy na venkově. Své nejlepší přátelé - Dariu a Romana. Teď si na mě ani nevzpomněli. Byla jsem pro ně ta, která utekla do města, která se vzdala venkova a která se tím pádem vzdala i jich samotných. Ach kdyby jen tušili jaká situace nastala mezitím. Strašně moc mi momentálně chyběli.. cítila jsem, jak se mi do očí opět nahrnuly slzy. Ne, pro dnešek už jich bylo dost.

Zavřela jsem album, knihu minulosti a vzpomínek, a ve dveřích uviděla matku. Měla ruce založené a nepříjemně mě pozorovala. ,,Co chceš?" Zeptala jsem se nevraživě. Poslední dobou jsem na ní měla vztek snad pořád. ,,Volali ze školy.." začala -:,,No a co,že volali ze školy ?" Nepotřebuju vědět, co si myslí škola, není snad pro tebe důležitější, co si myslim já, než nějací učitelé, kteří netuší, co se stalo a neví, o co šlo?!" Zeptala jsem se a i logicky mi to znělo. Matkajen pokrčila rameny s tim, ať si to vyřešim sama a odešla. Byla jsem i vděčná.

Řešení jsem ale neměla. Nakonec jsem zavolala Eliss. ,,Zlatíčko,celá škola je vzhůru nohama, všichni o tom mluví, jak jsi mu dala facku, Alice ho nechala, prý, že kluka, kterého přepere holka, opravdu nechce." musela jsem se zasmát. Sice to bylo pasivní štěstí ale přeci jen. Hovor s Eliss mě uklidnil. Mohla jsem v klidu odpočívat, ale k ničemu většímu jsem se neměla. Vzpomínky se mi teď přesunuly na Dariu a Romana. Potřebovala jsem se jim nějak ozvat a rozhodla jsem se, že udělám první krok a napíšu jim dopis.