Bratři

Rivalové

Archanděl Vojta seděl za stolem a s kamenným výrazem očekával příchod vyššího démona Šimona. Jako každých deset let s ním musel vyřešit věci okolo přijímání duší do pekla. Nenáviděl ho. Jeho úšklebek a jeho žhnoucí oči. Chvíli si prohrabával jeho zlaté vlasy, pak leštil brýle, za kterými svítili nebesky modré oči. Ze vzhledových úprav ho vyrušilo zaklepání. "Dále." odpověděl a naštvaně přimhouřil oči. Do místnosti vstoupila vysoká postava s hustými černými vlasy a rudýma očima. Šimon byl vždycky vyšší, a přestože neměl tak široká ramena vypracované svaly jako Vojta, působil silněji. "Opět se vidíme bratře. Změnil ses. Posiloval si?" ušklíbl se démon. "Nejsme tu kvůli rodinné sešlosti, ale kvůli práci." zatnul pěsti a démon se zasmál: "Tak dělej, chci to mít z krku."

Vojtova sněhobílá křídla se třpytila na noční obloze, zatímco Šimonova tmavě hnědá všechnu záři pohlcovala. Po práci démon přemluvil anděla, aby se šli podívat do světa smrtelníků, "Sice jsem démon, ale stále jsem tvůj bratr." argumentoval Šimon, "chci si s tebou užít pár chvil, než se zase vrátím tam dolů." a tak letěli.

Přistáli na střeše a slezli na náměstí plné vánočních stánků. "Oslavovat narození někoho jako je Ježíš, to je mi ale pěkná hovadina..." řekl Šimon a zachumlal se do hnědé šály. Vojta otočil oči v sloup, načež do někoho vrazil. "Moc se omlouvám!" zmateně se otočí o pohlédne do obličeje krásné dívce se stejně zlatými vlasy. "To nevadí." zasměje se dívka a začne si oklepávat drobky od sušenky, která se rozdrobila při nárazu. "Můj bratr je v tomhle poněkud nešikovný," zašvitořil Šimon a pomohl dívce smést drobky z kabátu, "moc se za něj omlouvám." Dívka se usmála a řekla k Vojtovi: "Já jsem taky nešikovná, neboj." Vojta dosud přimrazený k zemi její krásnou tváří se zmateně pousmál. "A jak se jmenujete slečno?" zastoupil Vojtovi výhled Šimon. "Já jsem Šimon a tohle," ukázal za sebe, "je můj bratr Vojta." Dívka těkala očima mezi oběma bytostmi a pak řekla: "Nejste si vůbec podobní." Vojta odstrčil Šimona a ukázal na něj "On je adoptovaný." vyprskl smíchy společně s dívkou. Démon probodnul Vojtu pohledem. "Jmenuji se Anča." řekla a Vojta s Šimonem si prohodili překvapené pohledy. "Ta je moje." naznačil Vojta démonovi a přišel blíž. "Dobře Ančo, smím tě za tu nehodu pozvat na trdelník?"

Později ležel Vojta s rukama za hlavou a roztaženými křídly ve své posteli. Myslel na Anču, na to, jak mu vyprávěla o svém životě a jak se smála. Jediná chyba na téměř dokonalém dni byl Šimon, celou dobu se snažil upoutat Ančinu pozornost a celkem se mu to dařilo. Zavřel oči a představoval si, jaké by to bylo teď držet Anču v náručí. Cítil by její dech na svém krku a její ruce na svém nahém hrudníku. Chtěl ji obejmout a přivinout k sobě, ale nahmatal jen polštář. Nesmí nechat Anču padnout do spárů Šimona.

Ve stejné chvíli ležel Šimon ve velké posteli s několika démonskými ženami, též myslel na dívku již dneska potkal. Její vlasy by se mezi tolika černovláskami vyjímaly jako koruna. Chtěl Vojtovi ublížit a tohle je dokonalý způsob.