Bratři

Ty, co pozorovaly

"To je naprostá hovadina." zvedne se Layla dosud pozorující tuhle situaci, "takhle to skončit nemůže." I Alicia si stoupne a snaží se uklidnit Laylu stepující po střeše panelového domu. "Mně se tenhle konec líbí. Co je na něm špatně?" Layla rozmáchne rukama, "Všechno! Před chvílí se rvali, troufnu si říct, že kvůli hovadině a teď to nechaj plavat? Jako vážně? Co takhle bojovat o její srdce pánové!" předstírá, že řve jejich směrem, "ne jako poserové zdrhnout!" Alicia sklopí zrak a začne si uhlazovat světle fialová křídla. Neměla ráda, když někdo řval, obzvlášť Layla, ale ta řve furt. Už když se poprvé potkaly, byla Alicia to klidnější a mírumilovnější dítě, co jiného čekat od dítěte andělů. Zato Layla byla míšenec. Každý to věděl, ať už to poznal z jejího chování nebo rudých, lehce démonských křídel.

Když se její otec zapletl s tou ženou zespoda, Aliciina rodina se k němu stále chovala vřele, pomáhala jim a nikdy se na ně nedívala pohrdavě jako ostatní. Právě díky tomu se stala Layla takovou jako je, nikdy si nenechala nic líbit, byla silnější, odvážnější a přesně taková jaká Alicia chtěla být. Brala ji za svou starší a dokonalejší sestru. „Klid Lay." Podívala se do jejích zlatých očí, které bouřily vztekem, „stejnak s tím nic nezmůžeme." „Ty možná ne, ale já ano." Řekla a vzlétla. Alicia se za ní chvíli dívala, než se odhodlala také letět.

Kapky deště padaly na Aliciina křídla. Snažila se jim vyhýbat, ale přírodu neporazí. Layla s každým úderem křídel  se vzdálila o značný kus.  Alicia byla vždycky rychlejší, tak proč jí nemůže dohnat? To ten déšť. Slyší ho. Je v něm nářek a zlost. S každou kapkou jí oslabuje. Věděla, který anděl tenhle déšť způsobil, chce mu pomoct. Musí Laylu zastavit, než udělá nějakou hloupost. Zavřela oči a snažila se ignorovat déšť. Křídla jí najednou přišla lehčí, vyrazila.

„Co máš v plánu?" zasípala Alicia, po tom, co ji konečně dohnala, „zabít ho?" Červená křídla zpomalila a připojila se vedle fialových. „Jen pokud to bude nutné, popravdě jsem je chtěla rozhádat." Alicia popadla jedno červené křídlo a mrštila jím k zemi. „Blázníš?! To nemůžeš!" Červená vyrovnala stabilitu a podívala se nahoru. „Máš nějakej jinej způsob?"

Stály před malým cihlovým domkem v Městě nad mraky - hlavním městem celého nebe. "Chápu to správně, že se pokusíme přemluvit Šimona a Vojtu? Žádný násilí?" řekla Layla a předstírala zívnutí, "nechci urážet jeho styl, ale pochybuji, že archanděl bude bydlet v tomhle." ukázala na dům před nimi. "No, vzhledem k našemu postavení, se k archandělovi jen tak nedostaneme. Ale tenhle nám pomůže." ujasnila  Alicia a zazvonila,  "jen nevím, jak se dostat k Šimonovi." Layla si odfrkla. "To nech na mně. Stačí vyzývavé šaty a schůzku máme smluvenou hned." Dveře se pootevřely a z nich vykoukl mužský obličej. Měl černé rozcuchané vlasy uhlazené na jednu stranu tak, že mu skoro zakrývaly jedno z jeho tmavě hnědých očí. Vzal si brýle a otevřel více. Měl šedou mikinu a černé rifle. "To všichni andělé nosí brýle?" zasmála se Layla a anděl se pousmál. "Není to ten legendární míšenec s prořízlou pusou a jeho věrná pobočnice ? Už jsem o vás slyšel." Tím Layle smázl úsměv z obličeje, "jmenuji se Liwet, jsem místní vynálezce..." "A Vojtův pobočník, přesně proto jsme zde, můžeme dál?" Liwet nasadil zmatený výraz a Alicia vešla do jeho bytu následovaná její společnicí. Místnost byla temná a plná kabelů, které byly zapojeny do velkého počítače uprostřed místnosti. Všude se válely kusy plechu a nářadí. "Ehm... Nečekal jsem dámskou návštěvu, takže jsem neuklízel." Podrbal se na hlavě a prošel kolem dívek. "Pojďte dámy do Liwetova doupěte!" rozmáchl rukama a vydal se napříč místností: "Ve skutečnosti tomu normálně říkám obývák. Jen jsem chtěl zapůsobit." Obě dívky se tvářili dosti nechápavě a vydali se za Liwetem až když dodal: "Bože, já jsem vadnej."