Perfect

3 kapitola

Ráno se probudím na gauči s ovladačem v ruce a s dekou přes sebe. Vypadám jak tortilla, usměju se, položím ovladač na skleněný stolek a vstanu. Pořádně se protáhnu, přičemž mi sklouzne deka z ramen. "No, dneska to vypadá zase na lehkou snídani." Vstala jsem a už jsem si to pochodovala do kuchyně. Vajíčka, tousty, nějaká zeleninka. Jo to by mohlo být fajn.

Posnídala jsem u dopoledních pohádek pro děti, miluju je, vždy se u nich uklidním a vzpomínám na dětství. Ach ta nostalgie.
Pomalu jsem dosnídávala, přičemž jsem byla uvězněná ve svých vzpomínkách.
To jak jsme byli s Petrem malí, hráli si na zahradě. Pak se něco zvrtlo a my stáli před domem s autem plného našich věcí.
Aniž bych sibto uvědomila, první slza mi stekla po tváři. Setřela jsem ji a šla umýt nádobí a hned potom do sprchy.
******************************
Zcivilnění se, mi trvalo déle než obvykle. Ale stálo to za tu námahu. Mé kaštanové vlasy byly ve vlnách splývající na zádech, čímž mi vynikl obličej. Díky tomu mé zářící zelené oči, obtažené černou tužkou svítili. Rty narůžovělé a oblečení mi dokonale padlo.
Naposledy jsem se podívala do zrcadla a s úsměvem vyšla ven.

Kráčím si tak po ulici, když v tom mi zazvoní mobil. Vytáhnu ho z kapsy. Další klient. Dnes ne, dnes jsem svým pánem já. Zamkla jsem obrazovku a zašla do supermarketu.

Vyšla jsem od pokladen a srovnávala věci v tašce. Asi jsem toho měla moc, nebo  nemám dnes žádnou sílu, ale tu tašku jsem prostě neunesla. V tom se objevili mužské ruce, které mi ochotně zvedli tašku. Polekala jsem se a rychle jsem se podívala nahoru na obličej dotyčného. "Lukáši?"

"Eliško?" uchechtne se a obejme mě. Jasně, že je to on. Ale co tu dělá?

"Vezmu ti to ať to netáhneš. Pokud ti to nevadí." Celá rudá jsem jen zakroutila hlavou a vyšli jsme z obchodu.

"Nevěděla jsem, že tady ještě bydlíš.": začala jsem rozpačitě rozhovor.

"No, vrátil jsem se teprve dneska víš. Byli jsme na turné s klukama. Nečekal jsem, že na tebe narazím v obchodě. Jsem za to rád." Usmál se a já mu to oplatila. Dál jsme pokračovali mlčky v cestě, až před můj domov. 

"Nechceš...?": nestihla jsem dokončit větu a už byl za mnou.

"Pomůžu ti s tím až nahoru, jestli dovolíš.": domluvil a zašklebil se. Jdeme k mému apartmánu. Nakonec to dopadlo tak, že jsme spolu i uvařili a on zůstal na večeři. (Ano, na večeři oběd jsem měla ve městě.)

"A jak oslavíš svátky?": zeptal se mě, když jsme seděli na balkóně a kouřili.

Vůbec jsem nevěděla co mu na to odpovědět. Tyhle svátky společně s mými narozeninami šli mimo mě. "Nevím asi je vynechám.": odpovím mu a nasaju do sebe další dávku nikotinu. Podívám se mu do tváře. Asi ho to mrzí.
"No a na mě by jsi si čas našla třeba? Mohu být s tebou. Nemusíš být sama." Jde ke mě blíž, jednou rukou mě chytne kolem ramen a společně se díváme na rozsvícené město.