Light

Kapitola 2.

Slunce bylo vysoko na obzoru a svítilo jako blázen, je mi vedro, mám hlad a žízeň.

Louka mě děsila a zároveň něčím přitahovala.

Mokrá tráva se mi otírala o kotníky. Příjemně to chladilo.

Zastavila jsem se a zaměřila na zeleno-barevnou plochu. Několik metrů ode mě se začali pohybovat stébla. Zpozorněla jsem a udělala krok vzad. Něco tam bylo a zmateně to pobíhalo sem a tam. Zastavilo se to a začalo se to nebezpečně přibližovat ke mě. Nemohla jsem nic dělat, jako bych na místě zkameněla.

Těsně před koncem louky se to zastavilo. Udělala jsem krok dopředu. Nic jsem neviděla. Naklonila jsem se a z trávy na mě vyskočilo něco jako malá kočka zkřížená s veverkou s žíhaným ocasem.

Automaticky jsem si dala před obličej ruku. Chytil se mi na ní. Uklidnil se. Koukal se mi do očí. Dala jsem k němu prst - zahryzl se mi do něj. Zaťala jsem zuby.

"Jenom se bojí vydrž to!"

Po chvíli začal povolovat a prst ze sevření pustil a ránu mi několikrát olíznul. Kouknul se na mě velkýna hnědýma očima a vylezl mi za krk. Předl jako kočka a vyhříval se mi na zádech.

Šli jsme dál. Radši několik kroků od louky, jen kdyby náhodou.

V lese jsme byli ukryti před slunečním světlem, a byl tu příjemný chládek.

Les začal řídnout a paprsky světla začaly křižovat naši cestu. Slunce bylo přesně proti nám a bylo to strašně nepříjemné. Oslepovalo mě a já zakopávala o každý druhý kámen nebo kořen. Zvíře (pro které jsem ještě nevymyslela jméno) se začalo vrtět s otáčet zády ke světlu. Očividně mu bylo na zádech příjemně.

Šla jsem pořád rovně i louka už zmizela z dohledu, okolo byl jenom řídnoucí les. Chtěla jsem najít, alespoň malou vesnici, něco kde bych byla v bezpečí a v klidu. Ale poté co jsem se rozhlédla okolo sebe jsem viděla jenom stromy, keře a kytky.

Šli jsme dlouho a já už byla unavená. Benjamin (kočko-veverka) mi ležel na zádech a spokojeně se rozhlížel okolo sebe. Rozhlížela jsem se a hledala strom, na kterém bych mohla založit 'hlavní' tábor.

Konečně jsem našla lehce přístupný strom. Shodila jsem Benjamina ze zad, přivřel oči a zavrčel. 'Hmmm...jak by se líbilo nosit na zádech mě...' taky jsem přivřela oči a lehce zavrčela. Sednul si a díval se na mě zase nádhernýma modro-zelenýma tyrkysovýma očima. Vylezla jsem nahoru. Usmála jsem se, zvedla ho do vzduchu a posadila si ho na klín. Vyšlapal si kolečko, s vrněním si lehl na můj klín a stočil se do klubíčka.

Spokojeně předl, já ho hladila a koukala před sebe. Do tmy. Do prázdnoty. Nikde se nepomhnul ani lísteček. Bylo dusno a nedýchatelno. Několik hodin jsem jednoduše koukala před sebe a nakonec mi těžká víčka zavřela oči.