Boj o mrtvý život

5. Bahno a smrt

Páchlo to tu bahnem a smrtí. Z toho divného zápachu mi přejel mráz po zádech. Stařec mě postrčil dopředu. „Tak človíčku, račte dál. Jeden krok vstříc tvému osudu." zaskřípěl mi stařec do uší, když jsem se nepohnul kupředu, znovu do mě strčil.

„Živý chlapče, vím, že jsi tušil k čemu spěješ, k čemu spěje každý smrtelný červ. Dávám ti na výběr, však věz, že dnes zemřeš. Tvé rozhodnutí je jakým způsobem. Běž!" a znovu mě postrčil kousek k močálu.

„Ne!" křikl jsem na něj a zapřel jsem se paty do rozbředlé země, načež jsem se otočil a pokusil se rozběhnout pryč. Sotva jsem uběhl tři kroky zaryly se mi pouta do zápěstí. Zaklel jsem a snažil se vyprostit.

Z hlíny předemnou se zvedl kořen a nemilosrdně mi jedním švihem podrazil nohy. Uslyšel jsem starcův smích. Frustrovaně jsem vydechl dál zápole s karabáčem na mém předloktí.

Stařec se rozesmál znovu a má ruka vystřelila prudce vzad, jak zatáhl za karabáč, tak tak jsem se stihl přetočit než mi zlomil ruku. „Vidím, že mi chceš dopřát zábavu." odtušil milým hlasem stařec.

„Pusť mě! Ty...ty dědku!" zařval jsem na něj. Stařec se zarazil. Zabořil jsem kolena do hlíny. Nehty jsem drásal karabáč na mé ruce, ale nepovolil, nepohnul se ani o píď.

„Dědku?" starcův hlas zněl poněkud dotčeně. No to se na to podívejme, je citlivý na svůj věk. Protočil jsem oči. „Ty nemáš vůbec tušení, kdo jsem!" nesl se ozvěnou starcův hlas. Nadzvedl jsem se na lokti a přitáhl si ruku s pouty k ústům. Vzal jsem kožený řemínek mezi zuby a snažil se ho překousnout – bez valného úspěchu. Zaklel jsem a opět svá pouta začal drásat nehty. Stařec pokračoval ve svém monologu...

„Byl jsem tu dávno před tebou živý chlapče a budu tu dlouho po tobě. Jsem starší než si dokážeš představit." Stařec opět zatáhl za karabáč, vlekl mě bahnem opět k sobě. Ucítil jsem, jak se mi něco zabodlo do břicha. Zařval jsem bolestí. Pokusil jsem se uhnout stranou, ale neznámé těleso se do mě zabodlo ještě hlouběji. Stařec opět škubl za karabáč, při tom pohybu se mi v těle rozlily jehličky bolesti.

Starcovi zelené oči se do mě zabodly s takovým odporem, až jsem sebou trhnul a pocítil další příval bolesti. Hlava mi poklesla.

„Dnešní oběti stojí za nic, živý chlapče." pronesl hlas nademnou a dvě kostnaté ruce mě vytáhly nahoru. Bezděky jsem se podíval na své břicho a hned jsem toho litoval. Na prvé straně kousek nad kyčlí mi z těla trčela stříbrná dýka.

Ignoroval jsem vše, co jsem si za ty roky zapamatoval o zabodlých věcech v lidském těle, na které by se nemělo sahat do příchodu ranhojiče. Pevně jsem zatnul zuby, uchopil rukojeť dýky a vytrhl ji ze svého těla.