Boj o mrtvý život

7. Ukolébavka

Noční světla vyhaslá, ztracené v snách.

Vrať se dítě spát, dřív než čeká tě pád.

Lá lalá

Močály se nesl zpěv, tak nadpozemský, že vše jiné v tomto lesním světě utichlo. Slyšel jsem ho. Slyšel jsem hlas, nebo to byly hlasy? Teskná melodie připomínala ztracenou prastarou ukolébavku.

Věděl jsem, že bych se měl pohnout, ale nešlo to. Tak jsem ležel dál na bahnité zemi. Oblečení nasáklé páchnoucí vodou mě studilo na kůži, ale bylo mi to jedno.

Bludička bloudí sama tmou.

Tmou, tmou, tmou...

Světluška svítí dvoum.

Lá lalá

Chlad mi už nevadil, mokro mi nevadilo, nic mi nevadilo. Tak taková je smrt? Nic než temnota a naprostá rezignace. Měl bych snad něco cítit? Cítit něco víc než nic... Co to vlastně jsou pocity?

Tam, kde květ vykvetl, si zpívala.

Kde květ uvadl, dítě své zabila...

Zabila lá lalá

Najednou jsem to ucítil, ucítil jsem všechno, když se mě drobná ručka dotkla na tváři. Vlny bolesti zachvátili mé tělo jako oheň. Měl jsem pocit, že hořím, polykal jsem naprázdno a snažil se otevřít oči. Za víčky se mi míhala světla. Slyšel jsem další zpěv, tentokrát jiný... ještě starší. Ten jazyk jsem v životě neslyšel, zněl jaksi cize, jakoby nepocházel z této země.

Bolest v mém těle nabírala na intenzitě, měl jsem pocit, že se roztříštím na malé kousíčky, ale pak to náhle přestalo. Tisíce drobných ručiček se dotklo mého těla a svět se rozplynul.