Boj o mrtvý život

4. To nemyslíš vážně!

Zalapal jsem po dechu a podíval se na Erika. Tolik jsme toho spolu prožili. To nemyslí vážně. Přece... Nemůže to myslet vážně. Nikdy jsem ho nenechal ve štychu. Vzpomínám na ten den, kdy si na ledě zlomil nohu a já tam s ním zůstal dokud ostatní nezavolali pomoc. Byl jsem tam s ním celou dobu, ikdyž led začal praskat a my jsme se pomalu hroutily do ledové vody.

„Držím tě! Musíme se dostat pryč." Snažil jsem se ho posouvat po ledě, ale praskavý zvuk zesiloval. „Kluci, sanitka už jede." ozval se za mnou přibližující se hlas. „Stát!" vykřikl jsem, ale pozdě, led se propadl.

Zamrkal jsem, abych se zbavil té vzpomínky a rozezleně jsem pohlédl na Erika.

„To nemyslíš vážně!" obořil jsem se na něj. Stařec mě sledoval se zaujatým pohledem. Erik ale znovu pokrčil rameny. „Všichni chceme přežít, Lukáši." řekl ledabyle, otočil se na patě a vešel mezi stromy. Stařec se rozesmál svým zlovolným smíchem.

Stál jsem s otevřenou pusou a hleděl za vzdalujícím se Erikem v lese. Najednou mě popadl děsný vztek, namířil jsem ukazováčkem na starce. „Ty!" stařec se opět zasmál a stromy zaskřípěly.

„Já?" otázal se stařec zvesela. Jeho zelené oči mě sledovaly s pobavením někoho, kdo se vyžívá v mordování hmyzu. Stařec švihl karabáčem, ten se protáhl a obtočil se mi kolem ruky, škubl jím a já byl nucen jít k němu. „Copak jsi chtěl človíčku?" zeptal se a táhl mě lesem na opačnou stranu než šel Erik.

„Proč?" hlesl jsem, na víc jsem se nezmohl. Stařec na mě na chvíli upřel oči, ale tentokrát v nich nebyl výsměch, ne, bylo v nich něco jiného, něco co jsem nedokázal přesně určit. Snad jsem v jeho výrazu zahlédl porozumění nebo to snad byla lítost? Ať to bylo, co chtělo hned to zase zmizelo a stařec mě spražil pohledem, načež řekl: „Použiji slova tvého přítele. ,Všichni chceme přežít,, ale všichni musíme zemřít, človíčku..."

Chvíli jsem se nechal vláčet beze slova, neustále mě ale tížilo ještě něco jiného. Ano, sice jsem kráčel dozajista na smrt, ale... V lese bylo ještě jiného, co mě chtělo zabít. Hledala mě totiž ona. Ta, kterou jsem tolik miloval.

„Nějak jsi zmlkl, človíčku." poznamenal stařec s pobaveným výrazem. „No a co?!" vyprskl jsem na něj. „Chcete mě zabít a myslíte si že se s váma budu bavit? Co jste vlastně zač?" vychrlil jsem bez rozmyslu.

Starcovy oči zaplály vztekem. „Vy lidé. Jste jen paraziti. Nic víc, než jen paraziti. Žiji už dost dlouho na to, abych věděl jací jste. Jste ničitelé. Nic vám není svaté! Příroda vám není svatá. Vybíjíte mou zvěř." stařec se odmlčel a pak dodal šeptem. „Kéž bych vás zabil všechny."

Stařec mou smýkl, až jsem narazil do stromu. Hlasitě mi luplo v rameni. Zaklel jsem. „A na tou druhou otázku, lidský červíčku, ti můžu říct jen jedno... Dočkej času." řekl stařec a jeho slova se nesla ozvěnou.

Zastavily jsme před močálem.