Definice konce

Začátek začátku

Vysoká. Všechno mě tu děsí. Vysocí lidé, hlasité tikání hodin ve třídách, zadní tmavé lavice. Prší. Nevím jestli je to dobré nebo špatné znamení, ale černé kudrliny mých vlasů budou po uschnutí ještě hůř upravitelné než ráno. Adam to ráno u našich dveří tvrdil, že mám smutný oči a že se mám usmát. Ale to občas prostě nejde. Znáte to, ne?

Batoh na zádech praskal ve švech pod náporem těžkých učebnic matematiky, chemie a angliny. Aspoň mě nutil držet záda rovná. S Adamem chodím na většinu předmětů. Většinu. To slovo se mi nelíbí. Znamená to, že na některých z těch hodin budu sedět sám. Šedivý ve svém koutě.

A jedna z těch hodin nastane za tři minuty. Vejdu do učebny tvůrčího psaní. Posadím se na studenou židli a přisunu se k lavici. Vytáhnu černý blok. Jediná černá věc dneška. Zázrak. Normálně nosívám černé tričko a černé roztrhané džíny, dnes mám ale bílé triko a tmavě modré džíny (též s dírami na koulenou, síla zvyku). Špičky Vansek dám k sobě. A pak, v tu nejneočekávanější chvíli se to stalo.

Jako kdyby do třídy vešlo světlo. Ta záře oslňuje každičký milimetr mého zorného pole. Zamrkám, abych byl schopný vůbec něco vidět. Kouká na mě modrýma očima velkýma jako knoflíky u matčina kabátu. Míří si to přímo ke mě. A já panikařím.