Definice konce

Začátek prostředku

Ležíme v zelené trávě na louce už snad hodiny. Venkov je mnohem příjemnější místo než to špinavé město. Jsme tu sami. Adam odjel na prázdniny k rodičům a já zase k těm svým. A teď je tu na týden ona. July. Nemohl jsem se dočkat než přijede. Odškrtával jsem dny v kalendáři (co si budeme nalhávat, čas plynul zatraceně pomalu) a teď je tu, leží vedle mě v drobných lučních kvítcích, moje prsty si hrají s jejími kudrnkami a já jsem šťastný. Konečně.

„Můžu se na něco zeptat, Matty?" zeptá se, modrýma očima stále pozoruje stejně modré nebe. „Jasně, že se vůbec ptáš." obrátí se na mě a podepře se na levým loktem, aby byla blíž k mému obličeji. „Proč se takhle přede všema schováváš? Proč jsi radši sám..." nevím co mám odpovědět a tak pár sekund převaluju slova na jazyku než něco řeknu. Ale místo toho abych seriózně odpověděl jí chytnu za pas, povalím zpátky do trávy a obejmu celou její maličkost, všechno její světlo objímám jako by bylo hmatatelné.„Vždyť já nejsem sám, July. Mám tebe, Adama, mámu a bráchu, myslím že i tvůj kocour mě má taky docela rád." vyprskne smíchy. Její kocour Gary mě nemá jen rád, naprosto mě zbožňuje. Jsem si jistej, že je gay, protože jak mě vidí, tak se může zbláznit. Otírá se mi hranou tlamičky o lýtka, leze mi pod ruce a snaží se získat veškerou mou pozornost hlasitým vrčením.

Vykroutí z mého obětí a rozběhne se po louce. Dupe po modrých a bílých kytičkách, ruce roztažené jako když si malé dítě hraje na letadlo a směje se. Líbí se mi její smích. Zní nežně a sladce. Zní jako pohlazení strun. Jako libozvučný souzvuk tónů na klavírní klaviatuře. K nezaplacení.

Doma zapneme telku a sedneme si na zem před nepohodlnou pohovku. Má na sobě jen purpurové tílko a černé kraťasy, čímž vynikne její dokonale bílá kůže, která se nikdy neopálí. Ramena má pokrytá jemnými pihami, stejně jako její nos. Nakrčí ho, když přepíná mezi programy jako divá, protože se jí nic nelíbí. „Hele, Jul, je od tebe hezký, že se snažíš zaměstnat ovladač, aby se taky cítil potřebný, ale nemusíš do něj udělat díru." pronesu klidným hlasem mezitím co mezi zuby drtím sýrové křupky. „Nedávají nic zábavnýho. Pojď si povídat." a je to tu zas. Ačkoli ví, že nejsem zrovna výřečný, začíná se hrou POJ SI POVÍDAT, čím míní to, že se ona na něco zeptá a já jí pár slovy odpovím. A nebo to občas bývá obráceně.

„Co myslíš že je lepší? Utopit se nebo uhořet?" zvedne jedno obočí. „To je poněkud morbidní téma, nemyslíš?" položím si hlavu do dlaní a přimhouřím oči. Prstýnky vlasů mi padají přes hranu čela a šimrají mě na nose. Odfouknu je, ale ony stejně zase spadnou na to samé místo, tak to nechám být. „Možná. Neodbíhej od tématu, Matty." zamračí se. „Hmmm, asi bych radši uhořel. Myslím, že by to bylo rychlejší." vytáhnu z kapsy zapalovač a cvaknu. Při té příležitosti zapálím čajovou svíčku zasazenou ve stojánku na konferenčním předraženém stolku. „Jak myslíš že to bude dlouho trvat?" pokračuje v pochmurném tématu. „Nech toho Jul, měla bys spíš řešit úkol na tvůrčí. Smrt si schovej na konec života. Máš ještě času dost." zvedne jeden koutek dokonalých jemných plných tmavých rtů. Vezme mě kolem ramen a tak tam jen sedíme a koukáme na čajovou svíčku na konferenčním stolku(který máma vybrala bez toho aniž by se někoho zeptala, čímž si vysloužila pořádnou přednášku od zbytku naší povedené rodinky) a mluvíme o věcech, které nejsou ani trošku důležité.

Za okny se tmavě modrá rozlila po celé obloze. Vyšli jsme z obýváku nahoru do patra, kde jsme už v mém pokoji měli rozložené věci. Já budu spát na maličkém rozkládacím gauči v rohu podkrovního pokoje a July na mojí posteli s výhledem ze střešního okna rovnou na hvězdy, ačkoli se mi to několikrát snažila vymluvit.

Nejvíc ji zaujal můj stůl. Vypadá jako vystřižený z nějakého přiblblého Amerického filmu. Leží na něm spousty papírů. Popsaných, čistých, přeložených, zmuchlaných. V bílém hrnku mám tužky a propisky. Ale to nebylo to, co na stůl strhává pozornost. Nad ním totiž vyšší velká korková nástěnka plná výkresů, maleb a povedených textů. Udělá pár  krůčků k nástěnce a pohladí jeden z portrétů. Je na něm ona. Nakreslil jsem ho po první hodině tvůrčího, tak jak jsem jí viděl jen já. Kreslil jsem ji tužkou a z profilu. Za uchem má sedmikrásku, laskavé oči a drobné pihy na nose. Líbí se mi. Považuji ho za jeden z nejlepších, co jsem kdy nakreslil. Jen se usmívám a klopím oči k zemi.

O pár minut později sedím v pokoji sám, Jul se koupe. Slyším , jak voda šumí, jak se valí do vany přes její záda, jak mění zvuk. Lehl jsem si na postel a začal si něco broukat. Mohla by z toho být písnička, ale teď jsem moc líný na to vstát a zapsat ji. Voda utichla. Bosýma nožkama ( při její výšce se opravdu jedná o nožky, ne o nohy) přeběhla po dlažbě, což vydalo docela legrační zvuk, bylo slyšet jak balancuje na jedné noze, aby se nasoukala do tepláků, které jsem jí propůjčil. Otevřela dveře koupelny a po domě se rozlila vůně sedmikrásek. Přišla do pokoje a vlezla si do postele.