Definice konce

Krátce po začátku začátku

Celou hodinu ani nepípla. Neřekla ani ahoj, ani se nezeptala jestli tu mám volno, nepředstavila se, jen se usmála a prostě si dřepla na židli vedle mě. A to se mi líbilo. Taky nerad používám slova. Adam mi občas říká nemluvně. Většinou oprávněně.

Položí dlaně na stůl a splete prsty s nehty nalakovanými na tmavě modrou do sebe a tak sedí 45 minut. Když pohodí tmavými kudrlinkami vlasů ze strany na stranu, chviličku se ve vzduchu vznáší vůně  sedmikrásek. Nebo tak jsem si tu vůni představil.

Zvoní. Ladně se zvedne ze židle (taky aby ne, když měří sotva tolik co já, což je opravdu bída) , narovná si lacláčovité bledě modré kraťasy, hodí tašku přes rameno a s rukou ve vlasech vypálí ze třídy dřív, než se stačím vzpamatovat.

V hodině jsem toho pochytil dost, ale ne tolik kolik bych chtěl. Rušila mě její přítomnost. Vlastně mě ruší celý den, i když není nikde poblíž. Mávnu na Adama pochodujícího po chodbě. Odebereme mlčky do jídelny.

„To ti dneska umřel křeček že se takhle tváříš?" Snaží se vyzvídat. „Mě ne, za to tady to smrdí jako by jim tu něco chcíplo." Vzal jsem si tác a příbor ačkoli jsem věděl, že toho oběda co "voní" jako přejetej ježek (minimálně dvakrát, s mozkem rozmašírovaným po silnici, teda ne že bych měl nějakou zkušenost) se ani nedotknu. Sedíme u stolu a já se rýpu v něčem co se nazývá rybí file s bramborovou kaší ale spíš to připomíná osmaženou ponožku. A když tak nad tím přemýšlím, tak kuchařku by měli zavřít za pokus o atentát protože je v tom "jídle" tolik kostí, že by to zabilo celou armádu.

Oběd stojí za nic, dokud se jídelna nerozsvítí jejím světlem. Hádám, že nikdo kromě mě to světlo nevidí. S hlavou skloněnou si vyzvedne svůj příděl a místo toho aby zůstala tady v jídelně, jde s ostatními do vedlejší místnosti, kde si sedají starší studenti. Jídelna zešediví, jako kdyby někdo zhasl.

O hodinu později se počasí rozhodlo, že bude bláznit a poslalo slunce v celé své kráse na oblohu. Ne že bych byl optimista, ale to světlo dodávalo lepší náladu.

S Adamem jdeme ke mě. Co máme v plánu? Kdo ví. Možná se tam budeme poflakovat v bytě plném velkých oken s výhledem na špinavé velkoměsto. Zapálím si cigaretu. V krabičce jich zbývá ještě pár, ale měl bych se mírnit. Prohrábnu si vlasy a z úst nechám pomalu unikat kouř.

Před masivními dveřmi s ozdobným kováním vyndám směšně velké klíče, vložím je do zámku a uslyším ten známý nostalgický zvuk - cvaknutí zámku a vrzání dveří. Vyšplháme se do druhého patra, které tvoří podkroví. Vansky, které jsou ještě pořád trochu mokré si nechám na sobě a jdu hledat do kuchyně něco k snědku.

Večer zas ležím na své posteli. Mám mokré vlasy. Voda se pomalu vsakuje do polštáře a já vím, že to za chvíli začne studit. Ale nehnu se. Zůstanu ležet s pohledem upřeným na šmouhu na stropě, kterou mimochodem udělal Adam (o tom později). Zůstal bych tu ležet po zbytek života, kdyby to šlo. Velkými vikýřovými okny dovnitř proniká bíle světlo měsíce, které se mísí s žlutým světlem mé lampičky. Zůstanu tu ležet s hlavou v oblacích.