Definice konce

Konec začátku

Zůstala. Musela, protože za prvé se nedokázala odlepit z postele, za druhé její horečka stoupala kamsi do výšin a za třetí i kdyby si její rodiče chtěli přijet, tak přes mračna prašného sněhu by se sem nedostali.

Spí. Snažím se jí vyměnit studený zábal na krk. Vypadá to minimálně na angínu. Nikdo z nás tří netušil, kolik minut nebo (to snad ne) hodin strávila pod sněhem. A návštěvu doktora odmítala. Volal jsem na pohotovost, jestli by nepřijel doktor, ale přes závěje se nikdo neprokousal. Teda aspoň zatím. Adam, chytrý chlapec, nakoupil když se jel kouknout po Julyiných věcech, takže teď mám z čeho vařit. Mimochodem Jul měla štěstí. Našel veškerý obsah kapes. Je to celkem k udivení když uvážíme, že ji někdo strčil, ale tím líp pro nás.

„Jul! Vstávej. Dáš si polívku?" snažím se jí něžně probudit, protože kdybych jí probouzel tak, jak se budíme s Adamem navzájem, dostala by infarkt. Promne si ledově modré oči a mrkne na mě. Držím v ruce misku s kuřecím vývarem, lžíci a ubrousek. Sedne si. Posadím ji misku na nohy a ona se pomalinku snaží něco málo sníst. „Je dobrá." pokusí se o úsměv. Dobrá? Je výborná. Strávil jsem nad ní včera pěknejch pár hodin. Znovu pod nátlakem horečky usne.

Ležím vedle ní na pohovce a dojídám poslední sousta polévky. Úplně poslední lžíci si vyleju na sebe. „Do haj..." zanadávám. Musím se převlíct což znamená, že se musím zvednout z gauče, tudíž musím použít nohy a zrovna teď se mi tak pohodlně leží, padají mi víčka únavou jak jsem se staral celou noc o holku, kterou skoro neznám. Jenže když jsem ji viděl celou promočenou držící se sotva při vědomí, nešlo ji tam nechat. Neodpustil bych si to.

Sundám si ušpiněné tričko a hodím ho do kouta pokoje. Zvednu se a dojdu do pokoje kde otevřu skříň. Vytáhnu první triko na které přijdu. Obleču ho, zjistím, že patří Adamovi, ale vykašlu se na to se znova převlíkat.

***

Položím Jul ruku na čelo. Od včerejška se teplota docela zklidnila. Ona ale stejně prospala většinu dne. Je neděle. Zítra se jde do školy, bude nás muset opustit. Volali jsme rodičům, kteří nám děkovali tolikrát, že i na mě to bylo moc. Za dvě hodiny si pro ní přijedou. Sedím u ní už hodiny, jenže z nějakého důvodu se od jejího světla nedokážu odtrhnout.

Když už zbývá jen půl hodina do příjezdu rodičů, dojde mi, že jinak než odpoutat se od ní nepůjde, takže se zvednu, hodím přes sebe deku, vyhrabu z kapsy novou krabku a zapalovač, otevřu dveře vedoucí z obýváku do mého pokoje a zapálím si. Vychutnávám si to, co mě zabíjí rychleji než nekuřáky. „Matty?" zakuckám se. Lekl jsem se jako blázen, vůbec bych ji tu nečekal. Stojí ve dveřích, pohublá, bez barvy, s rukama těsně u těla. „Ehmmm, ano?" snažím se ze sebe něco dostat po tom záchvatu. „asi budu potřebovat svoje oblečení." sklopí pohled. Moje triko jí klouže z jednoho ramene dolů, odhaluje jí pihaté rameno a tepláky sotva drží na bocích. Já sám nejsem žádný obr, ale ona vypadá jako Alenka v říši divů a já oproti ní jako tlachapoud. „Jo, jasný, promiň já zapomněl. Dojdu pro něj do koupelny." potáhnu z cigarety, oklepu popel do skleničky na mém stole a protáhnu se kolem její maličkosti.

***

Je tu bez ní smutno. Teda, jasně že toho moc nenamluvila, když ležela polomrtvá na gauči (jen obrazně řečeno polomrtvá). Ale to světlo odešlo s ní. Rodiče přijeli na čas. Vzal jsem jí do náruče a jako miminko jí odnesl do auta.

Stojím na balkóně vedoucím z obýváku. Hypnotizuju očima to místo, kde jsem naposledy viděl auto, kterým odjížděla do pohodlí domova.

„Hej, brácho, to se tam jako vystavuješ okolnímu světu jen v džínech a... pane bože i bez trika? Zalez zpátky. A učeš se, vypadáš jako bys strčil vidličku do elektrický zásuvky. Dvakrát. Úmyslně." zasměju se a vejdu i s cigaretou do bytu. Zbývá jí sotva čtvrtka.

„Mě se tam zítra tak nechce." postěžuju si. Samozřejmě myslím školu. Pololetí, všichni blázní a já? Je mi to celkem u prdele. A navíc když tam teď nebude...