Definice konce

Druhá polovina začátku prostředku

V pokoji bylo chladno. Zavrtává se hloubš a hloubš do tepla peřiny, a já v tu chvíli chci být vedle ní. Ale neudělám nic, jen ležím a dívám se jejím směrem.

„July?" protrhnu ticho. Nic se neozývá, tak pokus zopakuju. „Halo? Je tu někde July? Nebo jí unesli duši mimozemšťani jako na každé hodině chemie ?" začala se smát takovým tím přidušeným smíchem. „Matty! Proč by mě měli unášet mimozemšťani?" Převaluje se na posteli. Nemám možnost to vidět, ale slyším šustění peřiny.musí být krásná. Nenalíčená, s roztaženými rty do upřímného úsměvu a vlasy rozházenými na polštáři. Ty její vypadají mnohem líp než moje, ačkoli jsme oba kudrnatí takovým způsobem, že ani parní válec by je nenarovnal. Ty její bych přirovnal k andělským lokýnkám, kdežto ty moje vypadají jako uvařená maggi čínská polévka. „protože pro tvojí duchanepřítomnost na hodinách pana Jacobsna neumím vysvětlit."

Znovu a znovu se ozývá ten přidušeně sladký smích a já se musím chytit okrajů gauče, abych se nezvedl a nevlezl si k ní. Vytrpět hodinu chemie či matematiky je oproti tomuhle brnkačka. Snažil jsem se zavřít oči a nemyslet na to, že leží kousek ode mě jen v mých teplácích a volném bílém tričku.

Myslíte že jsem se udržel? Ani náhodou. Jsou dvě ráno a já spíš sedím než ležím, odkrytý, bez čerstvě povlečených peřin a povídáme si. Spíš hrajeme hru, kdo koho zná líp. „Moje oblíbená barva." začne Jul s lehčí otázkou. „Vínová. A moje?" Ani jsem se nemusel ptát, jestli je to správně. Nosila tu barvu víceméně pořád (i kdyby se mělo jednat jen o pírka do vlasů) a strašně moc jí slušela. „Myslím, že černá." mohl bych nesouhlasit, ale je pravda, že tu zas nosím často já, takže se to dá počítat.

„Oblíbený předmět ve škole." zeptala se. „Není ti zima?" přeruším hru když slyším, jak se ji třese hlas. Připadám si, jako kdyby v pokoji byl pomyslný rovník. Já na něm, ona daleko na severním pólu. „Ne, to je v pořádku." není. Klepu se ji rty. Cvakání zubů slyším i na tu vzdálenost, co mezi námi vládne. Vezmu svoji deku, zvednu se na nemotorných přeleželých nohách a udělám pár kroků k její(mojí) posteli. Přikreju jí a sednu si na okraj. Vezme do rukou mojí dlaň. Její ruce jsou šíleně studené.

Chvilku tam sedím dokud se nezahřeje. Chci se zvednout, ale ona mě stáhne zpátky jako proud v moři. A tak tam sedím a čekám. Čekám na to, jestli usne, nebo jestli se ještě něco stane. Pomalu usíná a já s ní. přitáhne si mě blíž jako bych byl nějaký plyšák. Ležím s ní zachumlaný do peřin, ačkoli je mi teplo, její čelo mám pod svou bradou, dýchá mi na hruď, uspává mě to. Usneme s rukama obmotanýma jeden okolo druhého.

Probudíme se v devět. Nikdo kromě nás doma není. Vstanu z postele jako první a jdu si omýt obličej. Ona se obrátí na bok a zahuláká na mě „Ještě pět minuuuut." slyším jak se převaluje v posteli. Usměju se s kartáčkem v puse. Uměju si pusu a vrátím se do pokoje.„Dobré ráno, Matty." zahuhňá do polštáře. Vypadá opravdu komicky. Dlaně má pod polštářem, hlavu zabořenou do něj, tělo schoulené do klubíčka. „Tvoji rodiče ti měli spíš dát jméno December nebo January, ale ne July. Jen si to vem, vždyť se snad v životě neopálíš, vlasy máš ukrutně kudrnatý a černý a jsi zimomřivá až hrůza." otočila se ke mě a čekala, co dodám.„A stejně tě mám strašně moc rád." zakoulí očima a zabočí se od brady až po nos zpátky do měkkých peříček zabalených do povlaku.„I já tebe, Matty, i já tebe."

Kouřím jednu z posledních cigaret v krabičce zatím co se převléká. Myslíte že nemám chuť tam za ní vběhnout a ulíbat jí k smrti? Mám. A to zatraceně velkou. Svezu se po zdi a sednu si na zem. Opřu si lokty o kolena. Přemýšlím nad tím, co dneska budeme dělat. Půjdeme zase na louku? Seznámím jí s mojí partou? Kdo ví. A potřebuju víc cigaret.

Odhodím nedopalek někam do kšá a vrátím se dovnitř. Zrovna jde po schodech dolů. S tou bílou kůží a černými vlasy vypadá v rudých jednoduchých šatech jako Sněhurka. Do háje - projede mi hlavou. Zůstanu stát, nemůžu se hnout, a ona schází po schodech a dívá se mi do očí. Na posledním schodě zastaví, zírá mi do očí. Přijdu k ní blíž. Je na mě vidět, že si jí prohlížím. Pocuchá mi vlasy a udělá krok směrem ke kuchyni. „Jdeš se mnou?" kývnu, chytí mojí dlaň do její a vede mě do kuchyně.

Cereálie s mlékem chutnají jinak když tu naproti mě sedí moje světlo. Osobní anděl strážný. Už jí chybí jen ta svatozář. Chodidlem narazí pod stolem do mého, neucukne, spíš to svoje položí na to mé a udělá to samé s druhou nohou. Tyhle drobnosti na ní zbožňuju. „Máš na dnešek plán, Rozárko?" zeptá se. Ví, že to oslovení nesnáším a tak ho používá pořád častěji a častěji. Ženská logika, tu prostě nepochopíte. Hodím po ní za prvé pohled : cos to právě řekla, Sněhurko? a za druhé po ní hodím zmuchlaným kapesníkem, schválně se netrefím, to aby se neřeklo, že si troufám na holky.

„Válka?" zamrká na mě těma až moc dlouhýma řasama. „Co myslíš." ušklíbnu se a hodím po ní podložku pod hrníček. V tu chvíli Jul vezme do ruky čajovou lžičku a mrští jí po mém břiše. Vedle. Házíme po sobě co se dá. Ale nejlepší zbraň (kterou mimochodem objevila July) jsou pistácie nasypané do malé dřevěné mističky. Několikrát mě trefí, což pořádně štípne po každém zásahu, budu mít docela určitě pár modřin. Oba dva se snažíme někde ukrýt. Doběhnu do obýváku a schovám se za gauč. Jul objevila malou skříňku , kde našla pořádnou zásobu pistácií a arašídu (těch neoloupaných, kterýma to bolí snad ještě víc než greenshot jak jsem pojmenoval zásah od pistácií) kterýma mě teď momentálně demoluje. Otočím se, abych se kouknul po nějaké pořádné zbrani, páč polštáře mi už před nejakou dobou došli. Na stolku leží dva ovladače(ty ne, těma bych ji mohl ošklivě zranit a přeci jenom je to holka, ne brácha) dva televizní časopisové programy a polaroidový foťák. Vytrhám stránky časopisu a zmuchlám je do kuliček. Nic moc, ale aspoň něco.

Po deseti minutách mi dojde veškerá munice a tak se zvednu, Jul na mě nelítostně hází arašídy, pomalu se doploužím k jejímu ukrytu, ano, stále se mě snaží rozmašírovat pistáciemi na kousky i z pár centimetrové blízkosti, ale já jí vezmu do náruče jako nevěstu, odnesu ji na pohovku kde ji položím do pistáciového mračna, otočím se pro polaroid a vyfotím to, jak se její vlasy zaplétají do oříšků, jak se nádherně usmívá,vyfotím ji jakobych kreslil portrét, jen po ramena.

Když fotka vyjede z foťáku, párkrát s ní zatřepu aby barva zaschla, vyběhnu nahoru do svého pokoje, dolů do bílého proužku na fotce napíšu dnešní datum a dokreslím pistácii. Připnu ji doprostřed nástěnky a seběhnu schody.

Když se vrátím, ještě tam leží, a tak si kleknu těsně vedle ní a začnu jí vybírat pistácie z kudrlinek. Jenže ona chytne mojí dlaň, položí si ji na její tvář a druhou rukou si mě za šedé tričko přitáhne k sobě. Vjede mi rukou do změti mých vlasů, natáhne se , jako by ten okamžik chtěla zrychlit, a pak, pak mě políbí tak něžně až mám pocit, že se roztékám zevnitř.