Definice konce

Konec konce

Už snad po sté jsem procházel dveřmi do ložnice v ošuntělém bytě ve druhém patře staré vily. Povalil jsem svoje hubené tělo na povlečení s drobnými modrými kvítky pohozené na nepohodlné posteli (jaké klišé, že?) a poslouchal, jak jehla klouže po gramofonové desce. Moje nálada by se dala popsat barvou- šedá.

„Ty jednou přijdeš o rozum." ozvalo se z kuchyně. „Taková koňská dávka alkoholu a cigaret tě jednou pošle do hrobu. Vždyť tohle by sjelo i plejtváka." jasně že umřu. Všichni umřeme, ne snad? Neodpovídal jsem. Šetřil jsem si sarkazmus na horší časy. Musel jsem vypadat děsně, ale Adam rád přehání. Má to v povaze. 

„Hm...." zamručel jsem s pohledem upřeným na šmouhu na krémově bílém stropě. „Zvedni ten svůj línej zadek. Panebože, ty vypadáš." teď stál na prahu mého milovaného pokoje (ano, ironie) a prohlížel si mě, pohozeného na posteli jako nějaká zas*aná hadrová panenka. V téhle poloze by se dalo pohodlně umřít. Usmál jsem se.

Myslel jsem na její kudrnatý vlasy, na jemnou linku rtů a hlavně na ty oči. Na tu ledově modrou v jejích duhovkách. Ty oči zastavovaly války a léčily rakovinu. Vídával jsem je často. Ještě před tím, než se TO stalo. A kvůli TOMU jsem teď na sra*ky, pálím jednu za druhou, nejím, nespím. 

Teď už na ničem nezáleží. Ne když tu není.