Robert, byl něčím originální, ovšem nečekala jsem, že se chce i originálně představit mým rodičům.
Byly jsme spolu přesně týden, kdy za mnou přijel. Byl to pátek, čas nám opět utíkal a mě se blížil čas na to, jít domů.
Tento den, měl být pro mě jasným signálem, alespoň náznakem toho, že s Robertem je něco v nepořádku.
Sešly jsme se už odpoledne, opět se smály a bavili se, samozřejmě si užívali společné chvilky, té zamilované euforie a hlavně té velké lásky, kterou jsem připisovala k růžovým a voňavým sadům, jenž tě uchvátili, přímo pohltili, stejně, jako láska, mezi mnou a Robertem.
Čas běžel, jako o závod a v autě nastala zvláštní konverzace, kterou Robert nadhodil, jako nejvhodnější, ke konci našeho dne. Jeho slova, jako by mě probodavala. Jako by ve mě dokázal způsobit chtíč, či nechuť, kterou zrovna vyžaduje. Robert mě začal psychicky vydírat, abych s ním zůstala. jeho nádherné slova o možnosti prožití krásného víkendu, mě donutila se smát, načež nastala konverzace o únosu, filosofické otázky typu ,, myslíš že bych na to neměl, tě unést ?" Můj nepopsatelný pocit, který nelze vyjádřit, mi dovolil akorát pronášet věty o tom, jak by na to neměl, s očekáváním, že je to pouhá legrace a samozřejmě jsem nechtěla dávat na jevo jistý strach z nastalé situace která opravdu zavánela jistým únosem.. Robert neváhal a po chvilce mého přesvědčování o tom, že na to nemá a stejně je to hloupost, vyrazil na opačný směr od mého domu. Po 20 km, už jsem opravdu zpanikařila a začala mu nadávat a prosit ho, ať mě odveze domů, jelikož moje mamka by to nepochopila a byla by schopná pro mě dojet. Před jeho barákem, jsem sním nekomunikovala a byla naštvaná, jelikož z toho největší problém budu mít já a jako seznámení ho s rodiči, tohle není moc dobrá taktika. U něho doma, bydlel u rodičů, kde mě odnesl v náručí do jeho pokoje, vzal mobil a naprosto odbornicky, mi vsugeroval pocit, že on to za mě vyřeší. Po té dlouhé cestě, kdy jsem ho i mlátila a vlastně se docela unavila, jsem mu usnula v náručí jako malé kotě..
