Cesta přes odpolední Londýn byla příšerná, stresující a dlouhá. Jenomže jsem byl tak mimo, že jsem nevnímal nic kolem sebe.
Měl bych zavolat Viv a Liamovi a říct jim, co se stalo. Ale sám kurva nevím, co mu je. A nejdůležitější teď je dostat se za ním. Vidět ho živého a zdravého. Až pak budu řešit zbytek.
Před nemocnicí jsem zaparkoval dost nebale a popravdě si nejsem ani moc jistý, jestli jsem zamknul auto, ale nemůže mi to teď být víc jedno.
Na recepci nemocnice jsem musel vypadat jako naprostej šílenec. V ruce jsem drtil telefon a marně hledal cestu na JIPku. Naskočí mi, že doktor říkal něco o druhém patře, takže udělám několik rychlých kroků k výtahu a asi sto padesátkrát zmáčknu tlačítko na přivolání.
Když vystoupím v druhém patře, tak se ve mně všechno sevře. Sterilní prostředí, prosklená stěna, ticho, které přerušuje jen zvonění telefonů na sesterně a pípání přístrojů.
Zpozoruje mě jedna ze sester a s milým úsměvem se ke mně vydává.
„Můžu vám nějak pomoct, pane?" ptá se mě mírně.
„Já jdu za Louisem. Tomlinsonem. Svým přítelem. Měl by tu někde být a já ho vážně potřebuju vidět. A potřebuju, aby byl v pořádku. Volal mi doktor Green, že tu je a že mám přijet," plácám pátý přes devátý.
„Oou, aha..." Sakra co to má znamenat. „Vydržte chvíli, prosím. Hned doktora Greena přivedu," oznamuje mi, ale už se neusmívá. Nebo se mi to zdá? Začínám být paranoidní.
Netrvá to ani dvě minuty a bíle vymalovanou chodbou ke mně míří chlápek v plášti se stetoskopem kolem krku.
„Vy budete pan Styles. Těší mě, jsem doktor Green," říká, když dojde ke mně a napřáhne ruku.
Potřesu mu jí a nesmyslně si říkám, že má pevný stisk, což je u doktora asi dobře. „Jo, to jsem já. Co je s Louisem?" kašlu na zdvořilostní fráze.
„Pane Stylesi, posaďte se."
„Nechci si kurva sednout! Chci vědět, co je s mým klukem do hajzlu!" vybuchuju, protože už toho mám dost.
„Prosím, uklidněte se. Pan Tomlinson je mimo ohrožení života," říká v klidu. Asi je zvyklej na to, že na něj lidi křičí.
Vydechnu a cítím, že se moje tělo nepatrně uvolňuje. Opřený o zeď se svezu na zem a dávám si hlavu do dlaní. Doktor Green mě opět překvapí. Sedá si na zem vedle mě a opatrně mě poplácá po rameni.
„Pane Stylesi, pan Tomlinson sem byl dnes přivezen v bezvědomí po autonehodě. Vyšetřili jsme ho a s potěšením jsme zjistili, že nemá žádné vnitřní zranění ani krvácení. Mimo drobné sraženiny ve spodině lebeční, což je právě důvodem jeho komatu. Nicméně má několik zlomenin, přičemž největší starosti mi dělají jeho přeražená žebra. Bylo štěstí, že mu žádné z nich nepropíchlo plíci. Je samá modřina a odřenina, pořád je v bezvědomí, ale měl by se brzy probudit a bude v pořádku. Nemusíte se o něj bát."
Moje hlava se snaží zpracovat, co mi doktor právě řekl. Ale jediné, co mi rezonuje v uších je poslední část. Je v pořádku.
„Mohl," musím si odkašlat, protože mi selhává hlas. „Můžu ho vidět?"
„Ale jistě, pane Stylesi. Pan Tomlinson je v pokoji číslo tři. Dovedu vás za ním."
„Harry. Jsem Harry doktore. Vykašlete se na pana Stylese. Zachránil jste to nejdůležitější v mém životě, tak mi, prosím říkejte Harry. A pan Tomlinson... Je Louis. Říkám mu Lou nebo LouLou, ale to ho trochu štve," říkám mu nesmyslně.
