Celý dopoledne v práci jsem se cítil strašně divně. Jako by se něco stalo nebo mělo stát a já nevěděl co. Nikdy jsem na tyhle pocity nedal, ale dneska to bylo horší, než kdy jindy. Nedokázal jsem se na nic soustředit a kolem žaludku jsem cítil takovou divnou křeč.
Letmým pohledem na hodiny jsem zjistil, že mi za chvíli začíná schůzka s inzerenty, takže jsem se zvednul, hodil na sebe sako a vyrazil k zasedací místnosti, kde tyhle jednání probíhají. Vážně jsem dneska z formy, protože se mi nestávalo běžně, abych na nějaké jednání skoro zapomněl.
Po cestě jsem dneska už asi po sto padesáte zkontroloval telefon. Nic. Ani zpráva ani hovor od Louiho. Ne, že bych byl nějaká posedlá stihačka, ale byl jsem zvyklý, že spolu přes den komunikujem. Vím, že má poslední dobou hodně práce, ale vždycky si na mě udělal čas a poslal mi aspoň krátkou textovku. Jenže dneska nic.
Zastavil jsem se u Nadine, která zaskakuje za Nialla. Ten blonďatej irskej bastard je právě na svatební cestě se svojí teď už ženou Demi.
„Mám jednání s inzerenty ze Steel and Brown. Nechám si tu telefon, takže ho musíte kontrolovat. Během schůzky mě nerušte. Za žádnou cenu. Výjimka je můj přítel. Kdyby mi na osobní nebo služební telefon volal pan Tomlinson, tak mi okamžitě dejte vědět. Prostě pokud půjde o Louise, tak chci hned být informovanej. Ano?"
„Ano, pane Stylesi" pípne Nadine. Ale mám obavy, že stejně nechápe, co po ní chci.
„Fajn. Ve zkratce, pokud půjde o Louise, tak to chci okamžitě vědět," zopakuju jí to znova. Snažím se znít trpělivě, ale mám pocit, že mi to moc nejde.
„Nebojte, mám to tu napsané," odpoví a přitom klepne tužkou o blok. Ta tužka je růžová a na jedné straně má barevný peříčka. Moc důvěryhodně to nepůsobí.
„Bezva," ironicky se ušklíbnu. Ona to ale nepochopí a věnuje mi modelkovskej úsměv. Je celkem pěkná, ale tohle je nic v porovnání s tím, jak na mě působí úsměv mého milence.
Ještě než jí dám svůj telefon, tak zkouším volat Louimu. Dnes asi po třicáté. Chvíli to zvoní a nakonec slyším jeho nádhernej hlas.
„Tady Louis Tomlinson, což asi víte, když mi voláte. Právě jsem zaneprázdněnej nebo vám jen nechci zvednout telefon. Ať tak či tak, nechte mi zprávu a já se vám ozvu hned, jak budu moct."
Frustrovaně vydechnu a mnu si kořen nosu, ale počkám na tón a nechám mu vzkaz.
„Kotě, tady je tvůj přítel. Harry Styles, pamatuješ? Mám o tebe trochu strach, protože ses celý den neozval, což je divný. Víš, že dokážu být paranoidní, pokud jde o tebe. Takže jestli nechceš, aby mi přeskočilo, tak hni tou svojí roztomilou prdelkou a ozvi se mi. Hned. Miluju tě."
Začínám cítit narůstající paniku, ale snažím se jí ignorovat. Určitě je v pořádku, ale jen má hodně práce. Určitě sedí v kanceláři a kreslí nějaké nové grafické návrhy. Má kolem sebe poházené papíry, pastelky a poslouchá nahlas muziku. Určitě je v tom svém kreativním světě a nevnímá realitu.
Dal bych cokoliv, kdybych ho u toho mohl vidět. Je to jedna z mých oblíbených činností. Pozorovat ho při práci. Jak se mu v té jeho krásné rozcuchané hlavě rodí naprosto geniální nápady. Jak mezi těma svýma rajcovníma rtama drtí konec tužky a pak jen sklopí pohled k papíru a kreslí.
Při poslední kampani, na které pracoval i doma do noci, jsem ho pozoroval jak zoufalej voyer. Jen jsem seděl a díval se. Byl jsem z toho totálně nadrženej, čehož si Loui všminul a nakonec se nade mnou smiloval.
