Jak dny ubíhaly, tak se tyhle „záchvaty" opakovaly. Vzpomněl jsem si téměř na všechno za uplynulé čtyři roky, ale pořád to není všechno a já se pořád cítím nekompletní.
Podle doktora Greena je to úplně normální a znamená to, že jsem na nejlepší cestě získat zpět svoji paměť. Je možné, že se mi vzpomínky budou vracet takhle postupně několik měsíců nebo se jednoho rána vzbudím a vše bude zpět.
Osobně bych byl pro tu druhou možnost, ale nechci být nevděčný a snažím se být šťastný, že se mi vrátilo aspoň něco.
Zdá se, že můj život se začíná pomalu vracet do zajetých kolejí. Sice ještě nechodím do práce, ale projíždím si svoje projekty a z domova na nich pracuju. S Viv jsem v kontaktu prakticky neustále a Liama vídám taky často. Což se moc nelíbí Harrymu.
Pořád se ke mně chová hrozně ohleduplně. Což je sice hrozně milý a romantický, ale sakra! Na náš sexuální život mám jen dvě vzpomínky a obě jsou tak moc silné, že když se mi vrátily, musel jsem se Harrymu omluvit a jít si udělat dobře na toaletu.
Začínám z toho šílet.
„Vivian, já už nemůžu. Prostě ho potřebuju. Chci ho! Musím ho mít, nebo se zblázním!" stěžuju si svojí kamarádce, která se mnou tráví odpoledne na gauči u televize.
„Ježíš... Tak s tím něco dělej. Sundali ti sádru a fyzicky jsi v pořádku. Měl bys na něj čekat nahej v posteli a ne se tu válet v pyžamu," pošťuchuje mě Viv.
No, když nad tím tak přemýšlím, tak má asi pravdu. Harry teď spí v pokoji pro hosty, abych měl klid a nebyl ve stresu z téhle situace. Každý večer mě doprovodí do postele, a když usnu na gauči, tak mne v náručí odnese do ložnice. Pokaždé to končí pusou na čelo nebo na tvář.
„Třeba se mu už nelíbím," zašeptám, jako bych se bál to říct nahlas, protože by to mohla být pravda.
Vivian se prudce posadí a upře na mě pohled. „Tohle už od tebe nechci slyšet, ty pako. Harry je z tebe hotovej od první minuty, kdy tě viděl, a to se nikdy nezměnilo. Ty jsi ten, kdo musí udělat první krok. Tak přestaň fňukat a něco dělej," řekne mi a na konci svého prohlášení mně praští polštářem.
Oba se tomu začneme smát a já se trochu uvolním.
„Asi máš pravdu. Jen... Jsem ohledně toho prvního kroku dost nejistý. Co udělat, jak to udělat, co má rád,..." chci pokračovat, ale zarazí mně zvednutý prsty mojí blonďaté kamarádky.
„Zvedej se," nařídí mi a vstává z gauče.
Když na ní bez pohybu nechápavě hledím, tak mne plácne po zadku, aby mě popohnala. „Vstávej, lenochu. Potřebuješ se vzpamatovat, takže zvedni ten svůj zadek z gauče a půjdeme na nákupy."
„Nákupy?" zopakuju nechápavě poslední slovo.
„Kristepane, ty jsi snad po té nehodě ještě pomalejší, než dřív. Půjdeme ti koupit něco hezkého na sebe, aby ses cítil dobře. To je základ všeho," vysvětluje mi a odchází do haly pro bundu a tašku.
Když nad tím přemýšlím, tak má asi pravdu. Takže se zvedám a mířím za ní do haly. Viv už na mě čeká a podává mi sluneční brýle a mikinu.
Po cestě k autu na mě pískne a hodí mi klíče od auta.
„Řídíš, modroočko. Všichni tě moc šetří, ale mě už to nebaví," směje se Viv.
Cesta k nákupnímu centru je krátká, takže ani ne půl hodiny od našeho odchodu z domu jsme v prvním obchodě. Viv vybrala parfumerii, což se hodí. Potřebuju šampon a něco na holení. A něco do koupele.
