Vyvolená elementy !POZASTAVENO!

1. kapča

Tak a je to tu zase.První školní den.Jak já nesnáším ten ranní budík, i když jsem vlastně o prázdninách stávala někdy i dřív, ale aspoň jsem pak mohla ležet ještě chvíli v mé krásné vyhřáté posteli.No nic, musím vstávat, jinak by na mě určitě táta vylil vodu, jak to rád dělával když jsem byla malá. Musela jsem se nad tou vzpomínkou usmát, ještě doteď si pamatuji jeho výraz a jak se popadal za břicho smíchy. Ze vzpomínání mě vyrušil můj druhý budík, no jo, mám radši jistotu. Jinak mé jméno je Thálie a je mi 17 let.Tak tedy vstanu a dojde se do koupelny trochu zlidštit. Když jsem už hotová, tak jsi jdu vybrat oblečení. Nechápu lidi, co dělají vědu z prvního školního dne. Takže si vezmu svoje černé džíny, bíločerné tílko a svoji oblíbenou bundu s vojenským vzorem.Vezmu si už ze večera připravenou tašku a hodim do ni ještě mobil a už jsem málem vyběhla z pokoje, ale zapomněla jsem si rozčesat ty moje zacuchané dlouhé vlasy. Jdu tedy zpátky do koupelny a kouknu se do zrcadla, abych zjistila, jak teď moje vlasy vypadají. V zrcadle se na chvilku pozastavím nad svým vzhledem. Moje jinak krásné dlouhé vlněné rudé vlasy teď byly celkem dost zacuchané, pod očima jsem měla lehké fialové kruhy a o mých pihách se nebudu ani zmiňovat.Nejsem ten typ holek, co stráví nad svým vzhledem hodiny a hodiny v koupelně. Nakonec na sebe přestání zírat do zrcadla, jelikož na mě mamka zavolala, že snídaně je na stole. V rychlosti jsem si učesala své nepoddajné vlasy, dala si lehce třpytivý lesk na rty a už jsem sbíhala schody po dvou dolů do kuchyně. Mamka udělala mou oblíbenou snídani, palačinky s jahodami. Muj bráška Alek už seděl u stolu a ládoval do sebe jednu palačinku za druhou. Já mu sice 15 let, ale oslovením bráško ho aspoň trochu štvu - v sourozenectví je to úplná normálka, ale nechováme se k sobě až tak hnusně.Tohle je jen láskyplné pošťuchování. Všechny přítomné jsem pozdravila a sedla si ke stolu.Rychle jsem to do sebe naházela a máma si neodpustila svůj oblíbený každoroční projev o tom, že bych se měla první den školy oblékat víc slavnostněji, naštěstí ji taťka zadrhl v půlce proslovu slovy " Nech ji žít, jen si vzpomeň na sebe v jejím věku" . Mamka na něj hodila svůj speciální výraz a my tři jsme se od srdce zasmáli. Abyste pochopili, její výraz, který má vypadat jako uražený/naštvaný, připomíná spíš uražené dítě s nafouklými tvářemi. Po snídani jsem si obula pintíkaté tenisky a vyrazila do školy. Sice jsem to do školy měla 10 kilometrů, ale já se ráda projdu. Alek jezdí autobusem, který mu jede až za 15 minut takže má čas. Úplně vypnu, jen posloucham, co se děje kolem mě a kladu jednu nohu za druhou. V posledním kilometru se ke mně přidala moje nejlepší kamarádka Alex. Je to taková malá blondýnka s modrýma očima. Většina by na první pohled řekla, že je mírumilovná. To ji ale nezažili, když je naštvaná. To si pak člověk připadá, že nemá metr padesát, ale skoro dva metry. Takhle jsem to alespoň slyšela, jelikož já a Sebastián si myslíme, že rozčilená vypadá hrozně roztomile. Sebastián je Alexin kluk a já se s ním znám už asi dva roky, ale připadá mi, jako bych ho znala už od mala. Je to brunet a má zelenomodré oči, trochu neobvyklá barva, ale za to moc hezká. "Čau Tháj "Řekne mi moji přezdívkou, kterou nemusím a objaly jsme se. "Čau Alí" Oplatila jsem jí to. Obě jsme se tomu zasmáli a pokračovaly v cestě do školy. "Hele slyšela jsem, že k nám přijde nový spolužák." "Tak spusť." Jakmile jsem to řekla, tak se jí zajiskřilo v očích a hned mě zasypala informacemi. "Je to kluk, prý hraje fotbal, ale jinak toho moc o něm nevím. Je to takový pán záhadný." "Tak to bude vážný, když o něm víš jen jeho pohlaví a jeden sport." Za tohle jsem si vysloužila ránu do ramene. Předstírala jsem, že mě to hrozně bolí a chytila se za postižené místo. Následoval další výbuch smíchu. "Teď ale vážně, proč tě to nezajímá. Třeba to bude ten praví pro tebe. " A náležitě na mě zamrkala. "Podle tebe je pro mě každý ten pravý, hlavně že je rodu mužského." Chtěla ještě něco dodat, ale už jsme byly u školy a Sebastián se k nám hrnul. " Čau holky, o čem mluvíte?" Zeptal se a zároveň si dal pusu s Alex. Ta se na mě koukla pohledem alá dělej, nebo to řeknu já. Sebastián to zpozoroval a otočil se na mě s otázkou v očích. " K nám do třídy přijde nový kluk, rád hraje fotbal a tady Alex si myslí, že je to pro mě ten pravý. Takže jsem moc ráda, že jsi se k nám přidal a tím pádem ji i umlčel." Po těchto slovech se mi vyrýsoval na tváři široký úsměv, Alex vypadala nabručeně a Seb chytal jeden záchvat smíchu za druhým. Přestal až tehdy, kdy ho Alex "lehce" plácla rukou do břicha. "Okey už jsem v klidu. Zatím nebudeme dělat vědu z toho nového kluka. V týmu by se nám hodil další hráč, a pokud je dobrý... No a nevím jak vy, ale já nechci přijít první den školy pozdě takže...? " "Jo, jasně. Jdeme." Řekla jsem a rozešli jsme se do školy. Já měla bohužel už od prváku skříňku úplně jinde než oni dva, a tak jsme se tedy dohodli, že se uvidíme ve třídě. Ze skříňky jsem si vytáhla nějaký ten sešit a učebnici a zavřela ji. Chtěla vyrazit do třídy, ale někdo mi zatarasil cestu ...

Tak tady už trošku děje no 😂. Jinak doufám, že si užíváte neděli a máte krásný den.
Vaše Sky <3