Let the Hunger Games begin

První kapitola

Sledovala jsem se v zrcadle. Hnědé upravené vlasy svázané v copu, který mi spadal až na rameno. Zářivě modré oči pečlivě sledující svůj vlastní odraz, pohublé tváře a hubená postava oblečená v bílých šatech, které mi šahaly až na kolena.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
"Strašně ti to sluší," usmála se na mě matka, "jen je škoda, že je to na takovou příležitost," opáčila smutně.
Chytla jsem ji za ramena a mírně se usmála, "Nevyberou mě ani Aliyah, neboj se," povzbudila jsem ji.
"Vždyť já vím, ale vyberou někoho jiného a ti dotyční půjdou na jistou smrt," koukla se do země.
Ozval se dupot. Obě jsme zvedly hlavy ke stropu a následně jsme se podívaly na schody, které scházel můj otec s mojí třináctiletou sestřičkou. Oba dva měli kamenný výraz, bylo vidět, že se bojí, zvlášť u Aliyah se to dalo dost dobře poznat.
"Měli bychom už jít, je čas," řekl otec, kývla jsem a začala jsem se sunout ke dveřím.
Venku bylo teplo a příjemně svítilo sluníčko. Tuto počasí se vůbec nehodilo na dnešní příležitost.
"Bojím se, že mě vyberou," chytla mě za ruku má mladší sestra.
"Nevyberou tě, neboj se," povzbudivě jsem se na ni usmála, "Ale co když vylosujou tebe? Nechci, aby jsi šla do arény," smutně mě pozorovala, a ještě o něco pevněji stiskla mojí ruku.
"Neboj se. To se nestane," chvilinku jsem mlčela, "nesmí se to stát. Nikdy," řekla jsem si potichu sama pro sebe.
Od té doby, co mi táta jako malé vyrobil luk a začal mě s ním učit jsem už hodně vyrostla. Nyní své střelecké schopnosti využívám a chodím tajně lovit do zdejších lesů. Ulovená zvířata prodám na trhu, nebo je dám matce, která z toho uvaří jídlo.
Oba dva rodiče pracují na zdejší farmě, kde se starají o dobytek. Občas jim chodím pomáhat nahánět krávy, které se rozhodly, že si udělají menší procházku po okolí.
"Tady se musíme rozloučit. Uvidíme se po sklizni," říká smutně otec, "snad," dodává matka potichu, ale i přesto ji všichni tři dobře slyšíme. Aliyah pouští mou ruku a začne se ještě více třást. Zamračím se na matku, která mě jen omluvně sjede pohledem, chytá otce za ruku a oba odcházejí na místo, které je určené pro sledující.
"Bojím se," Aliyah skoro pláče.
"Neboj se Ali. Prostě tam jako minulý rok přijdeš a zase v poklidu odejdeš. Minule tě nevylosovali, proč by měli tentokrát?" usměju se na ni, "Mě nevybrali třikrát, už se nebojím a ty se určitě příště už taky nebudeš bát, ano? Slíbíš mi to?" sleduju její hnědozelené oči.
"Pokusím se, Alliso," mírně se usměje. To je moje sestra!
"Ali, nechci tě nějak strašit, ale slib mi, že kdyby se stalo cokoliv... cokoliv, tak se pořád budeš učit střílet z luku, ano? Chci, aby jsi byla v bezpečí, aby ti nikdo nikdy neublížil, slib mi to, prosím," sestřička nejistě přikývne.
Chytám ji za ruku a společně jdeme na registraci.
Pouštím její ruku a postrkávám ji až před stolek, kde sedí nepříjemně vyhlížející žena.
"Další," křikne. Sestra pořád přede mnou stojí, i když je už na řadě, "Další!" křikne znovu ta žena. To už nevydržím a sourozence nepříjemně strčím dopředu. Z toho od ní schytám káravý pohled.
Podává ženě ruku a ta jí píchne jehlou do prsu, následně vezme její ruku a prst, na kterém začíná vytékat rudě červená tekutina, přitiskne na papír, následně vezme nějaký přístroj a namíří jím na kapku krve. Na obrazovce toho strojku se objeví její jméno Aliyah Chambers. Pak se Ali rozchází k dětem ve své kategorii. Věnuji jí poslední pohled.
Teď přišla řada na mě. Nepříjemná paní dělá úplně ten stejný proces i u mě. Akorát se na obrazovce zobrazí Allissa Chambers.
Jdu ke své kategorii. Vzpomínám si, jak jsem jako malá vždy vinila svoje rodiče za to, že mám tak dlouhé jméno. Vadilo mi to hlavně ve škole, když jsme se měli podepisovat. Tajně jsem záviděla mojí spolužačce, která měla tak krátké jméno. Jmenovala se myslím Mya Carr.
Svoje jméno měla napsáno za pár vteřin, zato já se s tím svým patlala dlouho.
Poté doma jsem byla na rodiče naštvaná, vždycky jsem čekala jejich lítost, porozumění, ale oni se mi smáli. Štvalo mě to, ale dneska už se tomu směji s nimi.
Bohužel dnes mi do smíchu není.
Dav se ztiší a já se musím vrátit zpátky do reality.
Na podium vchází moderátorka za Desátý kraj. Neznám její jméno, a ani mi tu nevadí, nemám ráda Kapitolany. Mají potěšení z Her, z toho, jak se v aréně vraždí nevinné děti.
Za směšně vystrojenou Kapitolankou vchází naši dva mentoři Kenneth Bayfield a Gerad Wollen pro letošní rok.
Oba dva vyhráli Hry už před nějakou tou dobou, ale pořád by se dali považovat za mladé.
Samozřejmě to nejsou naši jediní vítězové, ale letos nejspíš Kapitol vybral ty dva.
"Vítejte, Vítejte," rozmáchne se rukama naše moderátorka. Divím se, že jí z toho nespadla paruka, "dnes vybereme jednu mladou dámu a jednoho mladého muže, aby reprezentovali Desátý kraj v letošních, již čtyřicátých sedmých Hladových hrách, ale ještě něž je vybereme, se podíváme na speciální film, dovezený až ze samotného Kapitolu," ušklíbnu se. Nemám ráda Kapitol a tenhle film jsem viděla hodněkrát.
Samé lži o tom, jak je vlastně Kapitol úžasný a jak moc pomáhá ostatním krajům, jaká je tu svoboda. Všechno jsou to jen sprosté lži, nic víc. Je to akorát přesný opak.
Film skončí a obyvatelé zase své zraky otáčí na podium s Kapitolankou.
"Nádherné," rozplývá se. Asi nikdy nepochopím tu kapitolskou logiku. Co je na tom filmovém snímku tak nádherného?
"Tak, teď vybereme naše dva splátce," usměje se, "a jako obvykle, nejdříve dámy," opouští prostor u mikrofonu a pomalu jde k nádobě, která je z mého pohledu napravo. Jsou v ní lístečky se jmény dívek a jeden ten lísteček změní někomu celý život. Ne jen té dotyčné, kterou vylosují, ale také celé její rodině, přátelům. Je to smutné, ale co já s tím nadělám?
Obyčejná šestnáctiletá dívka z Desítky s tím nic neudělá.
Když moderátorka pomalu vsunuje ruku do průhledné velké nádoby, ještě rychle pohledem hledám Aliyah.
Nervózně pozoruje Kapitolanku, je na ní poznat, jak je vynervovaná a celá ztuhlá.
Moderátorka vytahuje jeden lísteček, a ještě jako zavřený ho ukazuje všem. Přicupitá zpátky k mikrofonu. Lístek pomalu otevírá. Atmosféra okolo by se dala krájet.
"Letošním dívčím splátcem za Desátý kraj se stává Allissa Chambers," nemůžu tomu uvěřit. To je moje jméno!
Čas okolo se zastaví, znehybním, zdá se mi, že jsem tu jenom já. Všude je ticho, ticho a jenom ticho. Slyším tlukot svého srdce. To není možné! Jak mohla vybrat zrovna mě?
"Kdepak tě máme? Nestyď se a pojď," vybízí moderátorka do publika. Hlasitě polknu, narovnám se, protože chci vypadat jako silný protihráč a ne jako jednoduchý cíl, zaháním slzy, budu si moct pobrečet až ve vlaku, který mě poveze na smrt, a vydávám se k podiu.
Ostatní mi uhýbají z cesty a věnují mi soucitné pohledy. Soucit mi je teď jedno, nepomůže mi, neochrání mě.
Opatrně vycházím schody, Kapitolanka ke mně ještě natahuje s úsměvem na tváři ruku, aby mi pomohla vystoupat těch pár schodů. Její ruku ale odmítám, nechci její pomoc. Za týden se bude bavit nad tím, jak splátci v aréně umírají.
Táhne mě k mikrofonu, dost se divím, že má až tak velkou sílu.
"Tak Allisso, kolik je ti let?" ptá se, jakoby se vůbec nic nedělo. Jakoby mě nevybrala, že budu soutěžit o svůj holý život. Ne, ne, ona se mě ptá jako dlouholetá kamarádka.
"Šestnáct," odpovídám popravdě. Snažím se, aby můj hlas zněl silně a odhodlaně. Moderátorka jen kývne a odsouvá mě trochu na stranu.
"A nyní chlapci," usmívá se vřele. Dojde k nádobě, která je postavená na druhé straně než je ta s dívčími jmény, chvilku se v ní přehrabuje. Následně prudce vytáhne lísteček a vrací se zpět k mikrofonu.
"Za chlapce bude letošní splátce Matteo Neal," pozoruju chlapskou část, v které se někde nachází kluk, který se mnou bude reprezentovat náš kraj.
Uvidím ustupující kluky, určitě uhýbají jemu.
Hned, jak se vynoří z davu ho obklopují dva mírotvorci, kteří ho dovedou až ke schodům. Matteo pomalu a nejistě vychází schody, dokonce přijímá i pomoc naší moderátorky. Musím nad tím zakroužit očima.
S Matteem udělá úplně stejné, co udělala se mnou. Odvede ho před mikrofon a ptá se ho, kolik mu je let.
"Je mi čtrnáct let," říká smutně. Je mi ho trochu líto. Má jen minimální šanci přežít, to musí vědět i on sám. Není ani silný, ani vysoký, ale odhaduji, že bude určitě umět rychle běhat. To se mu určitě bude hodit.
"Prosím o potlesk pro naše dva splátce z Desátého kraje," kapitolský přízvuk přerušuje moje myšlenky a já zase začínám dávat pozor na okolní dění.
Mírotvorci nás odvádějí do budovy, která byla celou dobu za námi. Každého vedou do jedné místnosti.
Mírotvorce za mnou zavírá dveře. Rozhlížím se po místnosti, je luxusní. Mnohem luxusnější než můj celý dům.
Zdi jsou červené, nad dveřmi se tyčí býčí lebka, která mi nahání trochu hrůzu. Stojím na tmavě zeleném koberci, i přes boty mohu cítit jeho měkkost. U zdi stojí velká tmavě červená sedačka, neváhám a posadím se na ní.
Pozoruji svůj klín a všímám si i toho, jak se muchlám látku na šatech. Je to pořád lepší než plakat. Teď si to nemohu dovolit.
Otevírají se dveře, rychle k nim zvedám zrak. V místnosti stojí matka a Aliyah. Ihned se k nim rozebíhám. Matka i sestra mají v očích slzy.
Sestřička se na mě lepí a já ji pevně mačkám v objetí. Možná je to naposledy.
"Kde je táta?" ptám se vyděšeně, "Nechtěli ho sem pustit. Smí se sem maximálně ve dvou. Neboj se, přijde až odejdeme," kývám a ještě víc si tlačím Ali k sobě.
"Nemůžou mi tě vzít! Nemůžou! Jsi moje sestra. Nechci, abys tam šla," vzlyká nahlas Ali.
"Ššš, neboj se, to bude dobrý," obě ale víme, že nebude. Trochu si ji odtahuji od těla. Koukám jí přímo do očí, "Slibuju, že se vrátím. Slibuju ti to, ano? Neboj se o mě. Umím to s lukem, zvládnu to," smutně se na ni usměju a pouštím ji, "Věřím ti Allisso. Musíš se mi vrátit," snaží se zadržet slzy, ale nejde jí to.
Následně objímám matku. Drží mě pevně. Obě víme, že nějaké šance mám, ale nejsou moc velké.
"Musíš jí být oporou, ano? Sama to nezvládne," matka pláče a já taky nemam daleko od slz, "Zvládneš to, jsi chytrá. Ohrom je! Ohrom je před porotou, ohrom je v aréně, ohrom je všude," mírně se na mě usměje. Snaží se mi dát nějakou naději.
Do místnosti vchází mírotvorce a začne odvádět moje příbuzné. Rychle si ještě vzpomenu na slib, který mi Ali před losováním slíbila, "Dodrž to, cos mi slíbila," křiknu na ní ještě. Slyším od ní tichý souhlas a pak jen klapnutí dveří.
Možná jsem je teď obě dvě viděla naposledy. Šance, že je zase někdy obejmu, jsou mizivé.
Dveře se znovu otevírají. Tentokrát v nich stojí můj otec, "Tati!" zakřičím, běžím k němu a pevně ho obejmu. Tomu jedinému z naší rodiny mohu opravdu říct, jak se cítím a co si myslím, i kdyby to bylo sebevíc smutné.
"Tati, já to nezvládnu. Domů už se nikdy nevrátím, nemám šanci vyhrát," jen těžce zadržuji slzy.
"Máš šance! Jsi úžasná, chytrá, rychlá a umíš to s lukem. Vyhraješ to!" podívám se do jeho hnědých očí, které jsou tolik upřímné, že mu to začínám věřit, "Tak dobře, zvládnu to! Mám šanci," usměju se, "Ano, to je moje dcera," na krátkou chvilku se obejmeme.
"Něco tu pro tebe mám, do arény si prý můžeš vzít něco, co by ti připomínalo domov," usměje se a ze zadní kapsy kalhot vytáhne zlatý náhrdelník, "otevři ho až ve vlaku. Bude ti nosit štěstí, ano?" usměje se, "Dobře, děkuju tati," převezmu od něj náhrdelník.
Do dveří vchází mírotvorce a naši hezkou chvilku nám kazí. Začne tátu odvádět.
"Ty to zvládneš! Věřím ti!" zakřičí na mě ještě. Sleduji, jak se za ním zavřely dveře.
Teď jsem možná viděla celou naši rodinu naposled.
V ruce žmoulám náhrdelník od otce. I když budu v aréně, budu mít svou rodinu stále u sebe. Bude mi dodávat sílu, energii, naději.
Jsem rozhodnutá, budu bojovat do posledního nadechnutí. Protože šance a naděje tu vždycky byly, jsou a budou.