Let the Hunger Games begin

Třetí kapitola

"Počkejte," otočím se ještě na Lotte, která na mě nechápavě kouká, "nechala jsem si svoje šaty u sebe v pokoji," zběsile se rozhlížím kolem sebe. "Běž si pro ně, ale pospěš si!" řekne přísně. Kývnu a co nejrychleji běžím do svého pokoje.
Dveře se otevřou, vejdu dovnitř. 
Dívám se do skříně. Šaty tam leží na jedné z poliček úhledně složené. Oddechnu si a beru si je rychle na sebe. Staré oblečení nechám ležet na zemi. Nemám čas ho uklízet, navíc se o to nějaký avox určitě postará.
Když se vracím, všichni už tam netrpělivě čekají. "Konečně," ušklíbne se moderátorka. Nad jejím chováním protočím očima.
Dveře od vlaku se otevřou. Jako první samozřejmě vychází Lotte.
"Nezapomeňte se usmívat," připomene nás Gerad těsně předtím, než vystoupí. Za ním jde Kenneth. Oba naši mentoři schytají obrovské salvy potlesku. Musí být u Kapitolanů populární. 
"Dámy mají přednost," řekne ironicky Matteo. Určitě je nervózní, a proto chce, abych šla první. Vzdechnu si, ale nic nenamítám.
Z vlaku vystupuji už s obrovským úsměvem na tváři. Kapitolané okolo mě křičí a povzbuzují mě. Dovoluji si i pár z nich zamávat. Okolo nás se to hemží kamerami. Pokud to takhle vypadá u Desátého kraje, tak bych chtěla vidět, kolik lidí je u vlaků profíků.
Před nádražím je zaparkované velké černé auto. Nejspíše je pro nás. Moje domněnka se potvrzuje téměř ihned, když do auta nastoupí Lotte a za ní i naši mentoři.
Sednu si na koženou sedačku a auto se rozjíždí. Koukám se z okna a pozoruju nádherný Kapitol.
"Je to tu pěkný, co?" usměje se Kenneth. "Jenom škoda, že se tu připravuje na Hry," dodává hned smutně. V autě houstne atmosféra. Všichni víme, proč jsme tady a co nás čeká.
Situaci zachraňuje Gerad. "Teď pojedeme do Kosmetického centra, kde vás připraví na Přehlídku splátců. Nebraňte se jim, všechno nebude úplně příjemné, ale zažijete mnohem horší bolesti," tváří se neutrálně. 
Dorážíme před kosmetické centrum a vystupujeme. Kenneth mě chytá za ruku a vede mě jako malou holčičku. Jdeme do jiné chodby než Gerad a Matteo.
Procházíme dlouhou tmavou chodbou. Působí to dost nepříjemně a nedokážu si představit, že tady ze mě mají udělat hezkou dívku.
"Projdeš dveřmi a tam už si tě převezme tvůj tým," ukáže na dřevěné dveře. Nepatrně přikývnu. Cítím, jak se mi třese celé tělo. Jsem hodně nervózní. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, pomalu otevřu dubové dveře a vcházím dovnitř.
Kouká na mě překvapená Kapitolanka s modrými vlasy. "Už je tady," vzpamatuje se a křikne do zadní části místnosti. Otevřou se dveře a dovnitř vchází ještě tři Kapitolanky.
Jedna nemá žádné vlasy, ale její obrovská, řekla bych až nepřirozená prsa, mi dokazují, že je žena, další má naopak vlasy až na zem a její obě ruce jsou potetovány různými vzory a ta třetí, která se mi představí jako Messa má dokonce kočičí uši a ocas, na nose má i vytetovaný kočičí čumáček. Kapitolané jsou opravdu šílení!
"Tak rovnou začneme. Každá vteřina se počítá," pronese ta plešatá, "Sundej si oblečení,"nakáže mi. Tohle mě překvapí. Nechci si před nimi sundavat svoje oblečení. "Cože? Nebudu se před vámi svlékat," pronesu klidně. Přijde ke mně Messa. "Neboj se, nemáme zájem tě nějak okukovat. Jen tě potřebujeme připravit," usměje se klidně. Nervózně přikývnu a začnu ze sebe sundavat oblečení. 
Ta potetovaná ukazuje na vanu a říká, abych si do ní lehla, opravdu tak dělám. Ihned na mě začínají nanášet různé krémy a přípravky, pak mě nutí vylézt. 
Lehám si na nějaké lehátko, Potetovaná, neznám jejich jména, a proto jsem se jim rozhodla říkat podle vzhledu, se začne věnovat mému obočí. Vytrhává ho a já pokaždé syknu bolestí. Další dvě mi na nohy dávají pásy, které pak nečekaně strhnou. To už zakřičím bolestí. Kouknu se na svoje nohy, které jsou červené a štípají. 
"Musíme to udělat. Potřebujeme tě zbavit chlupů," řekne omluvně Kapitolanka s růžovými vlasy. Přikývnu. Kapitol má různé přístroje a vznášedla, ale aby dokázali vyvinout něco, díky čemu bude vytrhávání chlupů bezbolestné, to už je nenapadne.
Po bolestivé depilaci a ještě jedné vaně mě posílají k hlavnímu vizážistovi.
Přede mnou stojí chlápek, kterému může být okolo třiceti. Má přátelský pohled a nevypadá nebezpečně. Třeba mi už nebude ubližovat žádným trháním. Možná bych se mu i dokázala ubránit, protože je ještě menší než já. "Jmenuju se Safe," představí se mi. "Já jsem Allissa," Safe se najednou začne smát. Nechápavě na něj koukám. "Vím, kdo jsi. Vím i tvé míry. Vím o tobě mnoho. Jsem přece tvůj vizážista," ještě trochu se směje. Mně to moc vtipné nepřijde, naopak, přijde mi to docela strašidelné. Z mého přemýšlení mě vyruší Safe. "Stoupni si sem. Potřebuju si tě prohlédnout," ukáže na místo před sebou. Udělám tak, jak chce.
Začne okolo mě kroužit jako hladový sup. Zvědavě si prohlíží každý centimetr mého těla.
Když udělá už asi páté kolečko, zastaví se a pousměje se. "Myslím, že s tím půjde udělat mnoho," tleskne rukama. Nechápavě na něj hledím. Vůbec netuším, o čem to mluví, ale neptám se ho.
Safe odchází a nechává mě na pár okamžiků samotnou. Vůbec nevím, co si o tom všem mám myslet. Je to zvláštní, Kapitolané jsou zvláštní. Vypadá to, jako kdyby se zajímali jen o svůj vhled a Hry. Ale i tak nesmím dávat svůj odbor proti nim najevo. Potřebuji sponzory a podporu.
Můj vizážista se opět vrací zpět. "Tady je tvůj kostým. Pomohu ti se do něj obléknout," pokládá jednotlivé části na stůl. "Ale ještě předtím se najez. Musíš mít hlad," má pravdu. Od snídaně jsem nic nejedla. 
Avoxové začínají nosit jídlo. Ihned a bez váhání se na jídlo vrhnu. 
Sice tu nemám na výběr jako ve vlaku, ale to mi nevadí. Všechno vypadá dokonale, ale nejvíc mi chutná kuře s opečenými brambory a osmaženou zeleninou. Musím si ještě jednou přidat, jak je to dobré. Nevím, kdo jsou kuchaři, ale musejí být hodně dobří. 
"Myslím, že je už čas, aby ses oblékla. Máme už jen hodinu a půl," upozorňuje mě Safe. Je mi líto, že už musím opustit pohodlnou židli, ale nedá se nic dělat.
Rázem do místnosti přibíhá celý můj přípravný tým a začínají mě oblékat. Každý dělá něco úplně jiného. Připadám si směšně a to jsem ještě ani neměla možnost se vidět v zrcadle. Na hlavu mi nakonec narážejí nějakou těžkou čelenku a vrhají se na líčení. Každý mi říká něco úplně jiného. "Zavři ty oči," říká Plešatá, "Ne, nech je otevřené," napomíná mě zase jiná. "Zavři pusu," upozorňuje mě Messa. Nevím, co mám dělat dřív, zvlášť, když se pokyny každou vteřinu mění.
"Myslím, že je hotovo," usmívá se Safe.
Messa přiveze zrcadlo na kolečkách a já mám konečně možnost podívat se do zrcadla. Hned se zděsím. Tohle musí být nějaký nepovedený žert! 
Konečně vím, proč ta čelenka byla tak těžká, má na sobě totiž připevněné dva bílé rohy s tím, že každý z nich je do jiné strany. Takže jsou nad ušima. Další perličkou jsou šaty s hlubokým výstřihem. Nevím, co se mnou zamýšlejí, ale rozhodně nechci zaujmout zrovna tímhle. Můj vizážista byl už asi hodně zoufalý, když tohle vymýšlel. 
Nejenom, že šaty mají velký výstřih, ale taky končí hned pod zadkem - další nepříjemná věc. Ze zadní části šatů mi vlaje ocas, nevím, jestli chtěli vystihnout ten kravský, ale moc se jim to nepovedlo, protože žádné zvíře u nás v kraji nemá takový ocas, jako mám já připevněný na šatech.
Boty mi šahají někam ke kolenům a mají mírný podpatek. To je asi jediná pozitivní věc. Všechno je laděno do šedivé a černé barvy.
"Co si o tom myslíš? Buď upřímná," ptá se natěšeně Kapitolanka s růžovými vlasy. "Nelíbí se mi to. Je to strašné," ušklíbnu se a kouknu se na svůj tým. Všichni se tváří zdrceně a překvapeně. "Ty šaty, ty jsou nejhorší. Výstřih a krátká sukně, to je prostě strašné," objasňuji. "To je mi líto, ale s tím už se nedá nic dělat. Nemáme čas," řekne neutrálně Messa. Je vidět, že jí to vůbec nemrzí.
Jdu ve svém naprosto odporném kostýmu k našemu vozu. Rozhlížím se po ostatních. Možná to oblečení nemáme nejhorší, ale každopádně ostatní nejsou tak odhalení. Šestý kraj je jako auto, Devátý kraj vypadá jako kukuřice. Dvanáctka jsou horníci - jako obvykle. Nejhezčí kostýmy má však Jednička a Dvojka.

Splátci z Jedničky na sobě mají na sobě zářivě bílé oblečení, na kterém jsou různé nášivky. Vypadá to moc pěkně. Dvojka, ti zase vypadají jako dva mírotvorci s tím, že dívka má místo kalhot sukni. 
Ostatní kraje tu ještě nejsou.
Dojdu až k našemu vozu, který budou táhnout dva černí koně. Matteo už tu čeká. Vypadá dost podobně, akorát má triko s dlouhým rukávem a kalhoty se mu spojují s botami. Vůbec není odhalený. To bude asi tím, že je mu teprve čtrnáct. 
Postupně přicházejí další a další splátci. 
Panuje tu dusno. Všichni jsou nervózní a bojí se názorů na jejich kostýmy. 
Po příchodů posledních splátců začíná hrát hymna Panemu. Vyjíždí První kraj. To je pro nás znamení, abychom si stoupli do vozů. Ještě k nám přibíhá Kenneth. Dává nám radu, abychom se usmívali a mávali davům. 
Vyjíždějí všechny vozy před námi. Jsme na řade. Koně se rozebíhají a vůz sebou mírně cukne. Okamžitě se začínám usmívat a mávat ostatním. Sice si ve svém kostýmu připadám nepříjemně, ale to nedávám najevo. 
Projíždíme uličkou a Kapitolané křičí a tleskají. Vím, že to přenášejí do všech televizí v Panemu a že se teď určitě dívá moje rodina. Trochu zesmutním, ale nedávám to najevo. Tvářím se pořád sebevědomě a snažím se ti to užívat. 
Vůz zastavuje. Na obrovské podium přichází prezident Snow, tak moc ho nemám ráda. Naopak Kapitolané ho přímo zbožňují, a proto tleskají a křičí. Po chvilce se uklidňují a prezident začíná svou typickou řeč, kterou říká každý rok. "Vítám vás zde u čtyřicátých sedmých Hladových hrách," pak něco říká, ale to já nevnímám, nakonec to ukončí typickou větou, "Nechť vás vždy provází štěstěna," vozy opět vyjíždí, ale tentokrát jedou zpět.
"Šlo vám to skvěle! Teď vás zavedeme do vašeho patra," usměje se Lotte, ale já si tím nejsem vůbec jistá.