Let the Hunger Games begin

Čtvrtá kapitola

Vcházíme do proskleného výtahu. Nikdy jsem nic takového neviděla. Matteo se také tváří dost udiveně a obdivně. "No tak, šup, šup. Ať můžete vidět vaše ubytování," usmívá se Lotte a nahání nás do výtahu. "Jelikož jste z Desátého kraje, dostanete desáté patro," tlsekne rukama a zmáčkne tlačítko s číslem deset.
Dveře výtahu se zavřou a začneme stoupat. Jelikož je kabina prosklená, vidím ven, a tak pozoruji Kapitol zahalený ve tmě. Osvětluje ho spousty lamp a jiných světýlek. Vypadá to naprosto úžasně.
Výtah stoupá neuvěřitelně rychle a vy to vůbec necítíte. Je to až neuvěřitelné. Zastavujeme v desátém patře. Dveře od výtahu se otevřou a my vstupujeme dovnitř. Byt je laděn do hnědo-bílé, nejspíš kvůli zaměření našeho kraje. Zajímalo by mě, jestli byty ostatních jsou také laděny na jejich zaměření.
"Jděte se převléknout pak se sejdeme na večeři. Svoje pokoje máte na konci chodby," říká Kenneth. Oba vřele přikyvujeme a odcházíme do svých ložnicí.
Pokud jsem tvrdila, že můj pokoj ve vlaku byl luxusní, tak už neznám slovo pro to, kde mám spát teď. Hodilo by se k tomu možná impozantní? Nevím, úplně jsem ztratila slova.
Zdi jsou bílé a koberec béžový - celkově je to laděno do světlých barev a celý pokoj působí velice pozitivně, narozdíl od mojí nálady. Jelikož si potřebuji smýt makeup, vyhledávám koupelnu.

Otevřu první dveře, které vidím a málem padám na zadek. Ta koupelna je mnohem větší než můj pokoj v Desátém. Všechno je sladěno do modré a bílé, připadám si tu skoro jako v nebi. Smutné je jen to, že opravdu možná v tom nebi za chvíli skončím. Za takových sedm dní mohu být už mrtvá.
Zatřesu hlavou, abych zahnala zlé a smutné myšlenky. Smývám si makeup a dávám si asi tu nejdelší sprchu v mém životě. Z vlaku si pamatuji, na co který čudlík slouží, takže příjemně horká voda omývá mé tělo.
Beru si čisté oblečení a vcházím do jídelny, kde už čekají všichni až na Mattea. Usadím se na židli vedle mojí mentorky. "Po jídle se domluvíme na tvojí taktice. Budete trénovat odděleně," usměje se na mě a já přikývnu. Zrovna v té chvíli přichází Matteo a usedá naproti mně.
Avoxové hned začínají nosit spousty jídla. Neváhám a hned se začnu natahovat po nějaké rybě. Lotte mi radí, abych si na ní kápla citrón a přidala si k ní brambory. Má pravdu. Chutná to výtečně. Alespoň na něco mají Kapitolané styl. Večeře probíhá v tichosti, jen Lotte občas něco řekne o Hrách, nových botách nebo o Kapitolu, ale nikdo jí nevnímá. Všichni se všímají pouze dobrého jídla. Jako dezert přivezou velký čokoládový dort se spousty ovoce. Okamžitě si na talíř nakládám několik kousků.
"Bude ti špatně," napomíná mě Gerad. Pokrčím nad tím lhostejně rameny a cpu se dál. Chci si to užít. Dokud jsem tady a žiju, chci si to užívat. Můj čas se pořád krátí a krátí a já netuším, jestli během pár dní již nebudu ležet mrtvá v aréně.
Dojídám večeři a odcházím do svého pokoje. "Za chvliku mě tam čekej," oznamuje mi Kenneth.
V pokoji opravdu nečekám dlouho. Jen co dosednu na postel, Kenneth přichází.
"Co mi tedy poradíte?" ptám se slušně a Kenneth si vedle mě sedne na postel. "Nejdřív se tě musím zeptat, v čem si dobrá. Umíš to s nějakou zbraní? A co přežívání a znalosti o přírodě?" zajímá se. Chvíli přemýšlím. Chci si pořádně rozmyslet, co jí řeknu. "Nemusíš se bát. Matteo se tvoje znalosti a dovednosti nedoví," ujišťuje mě.
"Jsem dobrá s lukem. Jako většina obyvatel Desítky, vyznám se ve zvířatech a aspoň trochu v rostlinách. Umím i nějaké jednodušší pasti a uzly," oznamuji.
"Jak moc dobrá jsi s tím lukem?"
"Možná to bude znít až moc sebejistě, ale řekla bych, že hodně dobrá," usmívám se. "Fajn, s tím půjde něco udělat," odmlčuje se, "Zítra, v Tréninkovém centru, zaměřuj se hlavně na věci, které ti nejdou, ať si rozšíříš svoje obzory. Můžeš něco zkusit i se zbraněmi. Pokud půjdeš ke zbraním, vem si luk a předstírej, že s ním neumíš. Ostatní ani nenapadne, že jsi s ním profesionál. Ale hlavně se soustřeď na dovednosti přežití," naprosto souhlasím s jejím plánem. Nějak tak jsem si to představovala. "Dobře, děkuji," poděkuji.
"Trénink je od desíti. Na snídani buď ale dřív, ať tam pak přijdete včas," ještě se rozloučí, popřeje mi dobrou noc a odchází.
Dávám ještě sprchu a jdu spát. Jsem vystrašená z toho, co se bude dít zítra. Následující hodinu jsem se pořád jenom převalovala a nemohla usnout. Nakonec jsem ale zabrala.
Otevřela jsem oči. Byla jsem na travnaté louce. Přede mnou se tyčil majestátní Roh hojnosti. Znovu jsem se pořádně rozhlédla po okolí. Všude byla jen vysoká tráva, která mi bránila dál ve výhledu. Začala jsem to místo poznávat. Minulý ročník Hladových her. Moc dobře si vzpomínám.
Někdo mě najednou chytne kolem pasu a vleče k Rohu. Ignoruje můj křik a máchání rukama.
Odhodí mě těsně před Rohem, kde je svázaná moje rodina a okolo nich stojí profíci. Vřele se na mě usmívají. "Ahoj Allisso," pozdraví mě nenuceně Sofia z Druhého kraje. "Nezdržuj to," štěkne Bruno a prořízne otcovi hrdlo mečem. Vykřiknu. Rohan se směje a sekne matku sekerou do hlavy. Padá k zemi. Všude je krev. Nakonec Tessie zabije i mou sestru. "Teď jsi na řadě ty," zasměje se někdo za mnou. Otočím se na toho člověka. Prezident Snow. "Vy Hajzle!" křiknu na něj nadávku. Rozesměje se, vyndá bílou růži, kterou nosí vždy u sebe a začne mě píchat trnky na stonku. Nevím, co se děje, ale růže mi způsobuje obrovskou bolest. "Prosím! Přestaňte!" žádám a pláču.
Probouzím se a rychle si sedám. Byl to jen sen. Noční můra. Rukou si prohrábnu zacuchané vlasy. Jsem celá zpocená, ale neřeším to. V očích se mi začínají objevovat slzy. Představa toho, že se Hry objevují i v mých snech, je děsivá.
Najednou si opravdu a zřetelně začínám uvědomovat, že se domů s největší pravděpodobností nevrátím. Ještě před pár hodinami jsem tento fakt skoro neřešila, ale nyní si plně uvědomuji, že už možná nikdy neuvidím Ali vyrůstat, nenajdu si přítele, nebudu mít vlastní rodinu. Slzy tečou proudem.
Vstávám z postele a jdu si dát sprchu. Teplá voda mě trochu uklidňuje. Vracím se zpět do postele a pokouším se usnout aspoň na posledních pár hodin. Daří se mi tak a nyní mě už nedoprovází žádná noční můra.
Ráno na mě už čeká úhledně složené oblečení, které si mám obléct na tréninky. Černé triko s modrou čarou po bocích. Na rukávech a zádech je malé číslo deset. Kalhoty jsou také černé a na stranách jsou i modré pruhy. Boty jsou mi vysoké k lýtkům a také jsou černé. Rychle se oblékám, vlasy si svazuji do pevného culíku a jdu se nasnídat.
Všichni už tam jsou. "Jdeš pozdě!" zavrčí nevrle Lotte. "Měla jsem noční můru," bráním se a usedám za stůl. "Už tak brzo?" ptá se udiveně Gerad. Nechápavě se na něj podívám. "Jak to myslíš?" Gerad nad tím jenom mávne rukou a pokračuje dál v jídlu. Nabírám si na talíř dvě volská oka a slaninu, k tomu si beru ještě několik toastů.
Nestíhám ani dojíst a Lotte už nás vleče k výtahu. Přivolává jeden výtah, společně do něj nastupujeme a jedeme do podlaží, které je těsně pod zemí.
Vystupujeme. Lotte nás opouští a my společně s Matteem dojdeme k hloučku splátců. Uprosřed nich stojí nějaká žena. Čekáme ještě na pár posledních opozdilců a pak začíná svůj proslov. "V následujících pěti dnech budete trénovat do arény. Předem upozorňuju, že souboje mezi splátci jsou zakázány. Nechte si to až do arény, tam budete mít času dost. Nic nepodceňujte! Okolí zabíjí stejně jako nůž. Teď máte čas dvě hodiny, než bude třicet minut pauza na oběd. Pak budete trénovat čtyři hodiny a bude konec," říká vážně. Všichni jsou zticha. "Můžete jít," kývá na nás a ostatní se začínají rozcházet k jednotlivým stanovištím. Profíci jdou samozřejmě ke zbraním. Všímám si, že Matteo odchází k rozdělání ohně. Takže vím, kam nepůjdu. Alespoň prozatím.
Rozhodnu se, že navštívím stanoviště s rostlinami. Přicházím tam a nikdo tu není. "Ahoj, jmenuju se Lasser. Jsem z Devátého kraje," usmívá se na mě vítěz nějakých Her, které již proběhly. Rychle se mu představím, ať můžeme začít. Na začátek mi dává poznávat jedlé a jedovaté rostliny. To mi docela jde. Dál mi ukazuje obrázky jedovatých rostlin a ještě víc je popisuje. Dávám velký pozor. Tohle se mi rozhodně bude hodit. Na stanovišti trávím přibližně hodinu.
Když zjistím, že můj spolukrajan zrovna odchází ze stanoviště s ohněm, jdu tam. Bývalý vítěz mi ukazuje různé triky, jak co nejrychleji rozdělat oheň. Taky mi vysvětluje, kde a kdy je nejvíce bezpečné oheň rozdělat, abych se neprozradila. Ještě několikrát si zkouším rozdělat oheň pomocí pazourku nebo dvou klacíků. Myslím, že tohle mi problém nedělá.
Do oběda zbývá posledních dvacet minut. Mířím k maskování. Bohužel zjišťuji, že tohle nebude moje silná parketa. Naopak, nedokážu se zamaskovat nenápadně, spíše by mě každý poznal. Když se ozývá gong, je to pro mě osvobozující zvuk. Rychle ze sebe smývám barvy a jdu na oběd.
Na tác si nabírám polévku a rýži s nějakým masem. Sedám si sama k jednomu stolu, jako všichni ostatní, až na profesionály, kteří si sráží několik stolů dohromady, aby mohli sedět spolu. Jídlo nechutná tak dobře, jako na ubikacích nebo ve vlaku, ale rozhodně to není špatné.
Jídla si všímám natolik, že mě z myšlenek probudí až křik dvou splátců.
Drake ze Dvojky a Brod z Jedenáctky na sebe křičí a hádají se. Ostatní je jenom nenápadně pozorují. "Uvidíš v aréně! Budeš mezi prvníma, který zabiju," vyhrožuje mu Drake a jeho budoucí spojenci ho povzbuzují. "Aby to nebylo naopak," plivne mu do tváře Brod. To profíka dostatečně vyprovokuje a kopne ho do holenně. Brod se bolestivě chytne za nohu a Drake mu dá pěstí do obličeje. Jedenáctka padá na zem, ale neváhá a kopne Drakea do rozkroku. "Ty šmejde!" křikne na něj Drake, který se na něj okamžitě vrhá.
Teď začal opravdový souboj.
"Přestaňte! Oba dva!" přichází instruktorka, kterou jsme na začátku poslouchali.