Let the Hunger Games begin

Šestá kapitola

"Vstáváme! Vstáváme!" švitořila Lotte. "Ještě pár minut," prosila jsem ji. Jako odpověď ze mě shodila peřinu. Brala jsem to jako 'ne'. Otočila se na podpatku a opustila můj pokoj. Potichu jsem zavrčela a odhodlala se vstát.
Protáhla jsem se a promnula si unavené oči. V noci jsem vůbec nemohla usnout. Pořád jsem jenom přemýšlela a teď jsem na to doplatila. Jsem hodně unavená. Už teď nevím, jak přežiju dnešní den.
Dala jsem si rychlou sprchu a nasoukala se do přiléhavého oblečení na dnešní trénink.
"Dobré ráno," zívla jsem. "Pozdě!" zabíjela mě pohledem Kapitolanka. Protočila jsem očima a posadila se na volnou židli. "Nemohla jsem usnout a teď jsem unavená," začala jsem se vymlouvat. To poslední, co potřebuju je, aby se mě pokoušelo zabít nejen dalších dvacet tři splátců, ale ještě k tomu jedna bláznivá Kapitolanka. "Vem si tohle," vrazila mi do ruky horký hrníček s tmavou tekutinou. "Co je to?" zeptala jsem se s podezřením v hlase. Že by se mě pokoušela zabít už hned teď? "Kafe, je v tom kofein. Nabudí tě to," o kávě jsem již několikrát slyšela. Dokonce moje matka ji pila asi tak dvakrát. U nás v kraji je to velice drahá a luxusní záležitost. Dokonce ani ti nejbohatší si ji nemohou dovolit pít každý den.
Moje ústa zavalila horká, lehce hořká, ale moc dobrá tekutina. Na posezení jsem vypila celý jeden hrnek a nechala jsem si přinést další. "Nepřežeň to," napomenula mě se smíchem Kenneth.
Dojedla jsem poslední toust a to k nám zrovna přiběhla Lotte. "Je čas jít," máchala okolo sebe rukama, jakoby je měla v ohni. Odložila jsem talíř, rozloučila se s trenéry a šla k výtahu.
Výtah zastavil v osmém patře. Nastoupili zde oba splátci i s jejich moderátorkou, která se hned začala bavit s Lotte o nějakých botách. Splátkyně z Osmičky se na mě nepatrně usmála.
Výtah zastavil a my jsme vystoupili. Lotte nám popřála štěstí a znovu se začala bavit s tou druhou moderátorkou.
Rovnou jsem zamířila ke stavění přístřešků. Byly zde různé materiály od dřeva až po hlínu. Snažila jsem se postavit co nejlépe chráněný a nenápadný přístřešek. Že by mi to zrovna šlo, to se říct nedá. Nakonec jsem to vzdala a po hodině a půl stanoviště opustila.
Dál jsem se rozhodla navštívit stanoviště s první pomocí.
Ošetřit drobná poranění mi problém nedělalo, ale u větších jsem se dostatečně zapotila. Asi jen jednou z několika pokusů se mi podařilo zastavit větší krvácení. Následně jsem si vyslechla přednášku o tom, jak se zbavit infekce a co proti ní dělat. Bylo mi jasné, že pokud se mi něco vážnějšího stane, budu závislá na sponzorech.
Po obědě jsem se znovu zastavila na stanovišti první pomoci. Informace a zkušenosti o ošetření budu v aréně s největší pravděpodobností potřebovat.

Zkoušela jsem to ještě u zbraní. Chtěla jsem se aspoň trochu naučit vrhat nože. A tak jsem se o to dobrou hodinu pokoušela.

Znovu jsem se zastavila na boji zblízka. Při představě toho, že tam stojí prezident Snow, mi to šlo mnohem líp.
Zazněl gong. Konec dnešního tréninku. Konečně! Pustila jsem svého protivníka ze svých spárů a začala se hrnout k výtahům stejně tak, jako všichni ostatní.
Nakonec jsem měla štěstí a ve výtahu jsem byla namačkaná jenom s dalšími pěti splátci.
V apartmánu mě už čekala Lotte. "Konečně jsi tu," odfrkla si. Těm rozmazleným Kapitolanům se pořád něco nelíbí. "Čeká na tebe večeře," oznámila mi. "Můžu se aspoň vysprchovat?" zeptala jsem se s lehkou ironií v hlase. "Jo, ale pospěš," odfrkla si a odešla.
Vběhla jsem do koupelny, kde jsem ze sebe smyla veškerou špínu. Následně jsem si na sebe oblékla černé kalhoty a bílé triko. Nechtěla jsem se nijak vystrojit, je sice pravda, že ve skříni leží i mnohem hezčí kousky, jako jsou třeba sukně nebo šaty, ale tohle prostě není můj styl.

Usadila jsem se ke stolu. Samozřejmě jsem tu byla zase jako poslední, a proto jsem schytala místo vedle Lotte.

Avoxové nám přinesli jako první fazolovou polévku. Tu jsem měla doma často. Byla jsem si tím trochu nejistá, ale ti tak jsem si nabrala plnou lžíci. Lžičku jsem si dala do úst. Bylo to vynikající. Ta polévka chutnala výtečně - mnohem lépe než doma. Rozhlédla jsem se po ostatních. Všichni spokojeně jedli až na Mattea, který znechuceně ohrnoval nos. "Nechceš začít normálně jíst?" zeptala jsem se otráveně. "Tohle jsem měl doma skoro každej den. Nechci to jíst znovu. Fuj," odsunul talíř. "Aspoň to ochutnej, když už nic jinýho. Je to fakt dobrý," argumentovala jsem. Ostatní mezitím přestali jíst a tiše nás pozorovali. "To určitě," řekl ironicky, "odnést," křikl a dvakrát zatleskal. Avox rychle přiběhl a talíř mu odnesl. Choval se tak strašně nadřazeně, jakoby mu to tady celé patřilo. Jakoby za chvilku neměl jít do arény.
Tohle stejné se opakovalo dokonce i u dalšího chodu. Měla jsem toho dost, a tak jsem prostě odešla od večeře. Upřímně jsem doufala, že ten v aréně zemře co nejdříve.
Usadila jsem se ve svém pokoji na postel. Ten Matteo mě fakt štve.
"Ahoj," zvedla jsem hlavu ke dveřím. Stála tam Kenneth. "Ahoj," pozdravila jsem ji nazpět. Kenneth se posadila vedle mě. "Myslím, že bych ti něco měla říct. Spousta splátců, které jsem mentorovala, to nevěděla, ale ty si to zasloužíš vědět," nechápavě jsem se na ni podívala.
"Když mě vylosovali - bylo mi sedmnáct - nemyslela jsem si, že zvládnu přežít, ale jak to tak vypadá, pomohla mi dobrá, ale i přesto jednoduchá taktika a taky i trochu štěstěna. Má aréna byla les, to mi taky hrálo do karet, protože v Desátém je spousty lesů. Při trénincích jsem se skamarádila s jednou splátkyní. Byla z Devátého kraje a jmenovala se Gianna. Domluvily jsme se o neútočení.
V aréně jsme se potkaly asi po pěti dnech. Rozhodly jsme se spolupracovat. Byly jsme spolu čtyři dny a zbývalo nás asi šest - včetně nás dvou - obou nám bylo jasné, že minimálně jedna z nás musí zemřít. Gianna zrovna spala a já měla hlídku. Udělala jsem to," odmlčela se. "Co? Co jsi udělala?" bylo mi to jasné, ale i tak jsem se jí zeptala. "Zabila jsem ji," začaly jí téct slzy. "Prostě jsem musela... a zabila jsem ji, i když jsme byly domluvené. Strašně dlouho jsem brečela a nebyla ničeho schopná. Zbylých několik dní v aréně jsem se schovávala. Když jsem pak vyhrála, bylo to hrozné. Pořád se mi zdají příšerné noční můry o aréně. V noci se pořád probouzím. Otázkou je, jestli to všechno mělo cenu. Jestli by nebylo lepší zemřít v aréně," ticho. Mlčely jsme. "Asi už budu muset jít," řekla tiše.
Seděla jsem na posteli a přemýšlela o tom, co mi Kenneth řekla.
Někdo znovu zaťukal a tentokrát tam stál Gerad. "Prý ti Kenneth řekla o svém ročníku. Myslím, že teď bych ti já měl říct o svém ročníku," posadil se vedle mě.
"Do arény jsem vstoupil, když mi bylo šestnáct, takže vlastně jako tobě. Aréna byla jako nějaké souostroví. Z domova jsem uměl plavat, takže to pro mě byla výhoda. Když zazněl gong, vzal jsem si batoh a nějaký nůž a plaval jsem pryč. Schoval jsem se na takovém malém ostrůvku. Tam jsem tajně přebýval. Vždycky, když někdo na ten ostrov vstoupil, jednoduše a nenápadně jsem ho zabil. Dokonce jsem zabil i jednoho profíka. Bylo to strašný. Dělal jsem to tak nerad, ale musel jsem, abych přežil. Dohromady jsem zabil asi tak šest, nebo sedm splátců. Pak jsem vyhrál - dalo by se tomu tak říkat - ve skutečnosti jsem jenom přežil. To je všechno. Mám teď příšerné sny," řekl smutně. "To je mi líto," položila jsem mu ruku na rameno. "Nemusí. V aréně slušňáci nevyhrávají. A navíc, nikdy nevíš, co s tebou aréna udělá. Ze mě udělala vraha," smutně se usmál a odešel. Bohužel měl ale pravdu. Aréna z lidí dělá zrůdy.