Nech mě být

Kapitola 1.

Dívala jsem se z okna a podpírala si bradu rukou. Připadalo mi, jako by byl dnešní den nekonečný. Každou chvíli by mělo zazvonit. Ohlédla jsem se za sebe a zjistila, že mě Petr pozoruje. Aniž bych tomu věnovala jakoukoli pozornost, otočila jsem se zpět a pokračovala v zápisu. Když zazvonilo, ani jsem se neobtěžovala dopsat si látku, sbalila jsem se a odešla na toalety. Po dnešním dni jsem byla neskutečně vyčerpaná. Je skoro pět hodin a všude je liduprázdno. Ve škole jsem strávila skoro devět hodin, no, tak to dopadá, když si vyberete nepovinný předmět. Příště už takovou hloupost neudělám.

Vyšla jsem na chodbu a najednou mě někdo zatáhl za roh. Z počátku mě to vyděsilo, ale když jsem si uvědomila, že je to Petr, protočila jsem oči a chystala jsem se mu říct několik peprných nadávek. Najednou mě ale prudce přitlačil ke zdi, až jsem se praštila do hlavy.

"Au! Panebože, co to děláš?" Vyjela jsem na něj. Tentokrát to přehnal.

"Copak Amando, nelíbí se ti to?" řekl a chytl mě za pas.

"Ne! Nech mě! To se nedokážeš vyrovnat? Jsi jak malé dítě." snažila jsem se ho praštit, ale když jsem mu dala facku, zmáčkl mi zápěstí tak, až jsem si myslela, že mi ho rozdrtí.

"No tak, proč mě nechceš? Každá jiná holka by vraždila jen aby mohla být se mnou." Jednou rukou chytil obě mé zápěstí, přitlačil je ke stěně a druhou mě pohladil po tváři.

"Už jsem ti to říkala. Já nestojím o žádný grázly jako seš ty." Kroutila jsem se, ale on se ke mě ještě více přitiskl.

"Ty mě ale nechápeš, já bych se pro tebe změnil Amando. Jen mi dej šanci. Vždyť víš co k tobě cítím." chytil mě za bradu a pokusil se mi dát pusu, ale v tu ránu jsem ho kousla do palce. Na okamžik mě pustil aby se mohl skrčit bolestí ale v tom samém okamžiku mě chytil za nohu a já se tak skácela k zemi.

"Co blbneš? Tohle už fakt není vtipný Petře! Okamžitě mě pusť, nebo to řeknu." Připadala jsem si jako malá holka, které vyhrožuje tím, že bude žalovat.

Doplazil se až ke mě a svou rukou se zahákl za můj výstřih a prudce škubl. V tu chvíli mě strach přimrazil k zemi. Přemýšlela jsem, jestli mě někdo uslyší, když začnu volat o pomoc, ale o tom jsem silně pochybovala. Zmítala jsem se pod vahou jeho těla a ucítila, jak mi po tváři stéká slza.

"Prosím tě, nech mě." má prosba zněla jako škemrání. On ale nereagoval a snažil se mi dostat pod tričko.

Na konci chodby klaply dveře a Petr konečně zpozorněl. Pustil mě a já jsem ihned sebrala nohy na ramena. Běžela jsem po chodbě a když jsem se otočila, uviděla jsem ho, jak klečí a hledí na mě šokovaným výrazem. Zahnula jsem za roh a narazila do uklízečky, která si tu nejspíš něco zapomněla. Omluvila jsem se a mířila k východu. Ani jsem se neobtěžovala jít ke skříňce, bála jsem se totiž, že se mi pokusí znovu něco udělat.

Ahoj :) píšu svůj první příběh, no.. doufám že se aspoň někomu zalíbí. První kapitola je na úvod a trochu kratší, ale ve druhé to napravím. Snad tu nejsou žádné hrubky. Byla bych ráda za váš názor. :)