Nech mě být

Kapitola 6.

Sedl si vedle mě a spolu jsme koukali přímo před sebe na zavřené dveře. Vůbec jsme nemluvili. Bloudila jsem ve svých vzpomínkách a nevnímala své okolí. 

Vybavil se mi první den na mé nové škole. Bylo mi tehdy patnáct a bylo pro mě těžké si najít nějaké kamarády. Ten den za mnou přišla Monika s tím svým kouzelným nevinným úsměvem a ujala se mě jako kdybych byla její sestra. Všude mě provedla, pomohla mi když jsem něco potřebovala, a tak se z nás staly nejlepší kamarádky.

Ovšem jako každá jiná holka byla zakoukaná do toho největšího pitomce na škole, ale musím přiznat, že tehdy si mi Petr také líbil. Vždy když jsme kolem něj procházeli, nenápadně po mě házel očkem, ale jinak si mě pomalu ani nevšiml. Myslel si, že jsem další namyšlená kráska, která je hlavně úplně tupá.

Změnilo se to až o rok později, kdy jsme spolu začali chodit na anglický seminář. Občas jsme prohodili pár slov a postupem času jsme k sobě začali cítit jakési sympatie. Začalo to být něco víc. Ale já jsem to nemohla udělat. Nemohla jsem takhle Moniku zradit, když jsem věděla, jak je do něj tajně zamilovaná. A tak jsem se od něj držela dál.

Když jsem ho pak dva měsíce o letních prázdninách vůbec nevídala, dokázala jsem se přes to přenést. Jenže on se za tu dobu taky změnil. Už to nebyl ten hodný kluk co jsem znala. Někde jsem zaslechla, že snad obchoduje s drogami. Každopádně jsem se od něj držela co nejdál to šlo. Čím víc jsem se mu ale vyhýbala, tím víc mě začal vyhledávat. Poslední dva měsíce jsem se před ním prakticky pořád skrývala, ale to hlavně z toho důvodu že začal být čím dál agresivnější.

Z mého přemýšlení mě vytrhl dotek jeho ruky na té mé. Neucukla jsem.

"Amando." Podíval se na mě a já bez hnutí koukala před sebe. "Odpusť mi to."

Nevěděla jsem co mu na to mám říct, jestli bych měla vůbec něco říkat. A tak jsem raději neodpověděla a stále si hrála na sochu. Hrál si s mými prsty, ale já si toho nevšímala.

"Byl jsem opilý." Řekl asi po další minutě. "Neměl jsem nad sebou kontrolu, nevěděl jsem co dělám." V jeho hlase byla znát zoufalost.

Bylo mi to jedno. Nechtěla jsem poslouchat jeho omluvy, nechtěla jsem poslouchat naprosto nic. Právě v tuhle chvíli jsem si jen přála zůstat sama se svými myšlenkami.

"Prosím tě." naléhal, "Udělám cokoliv, abych mohl odčinit to co jsem ti udělal." Na svých kolenech se přesunul přede mě a vzal můj obličej do rukou tak abych na něj pohlédla. Podívala jsem se mu přímo do očí a čekala, co mi ještě poví, ale místo toho jsem uviděla jak se mu zvlhčují oči.

"Miluju tě Amando, copak to nechápeš?"

"Kdybys mě miloval, nikdy bys mi neudělal něco takového." odpověděla jsem mu s tichým klidným hlasem. "Ocenila bych, kdybys mi aspoň řekl pravdu." vstala jsem a odešla z pokoje.

...

Kupodivu nebylo zamčeno a tak jsem se vydala ven. Procházela jsem se po pláži a vdechovala čerstvý slaný vzduch. Ztracená ve svých myšlenkách jsem vnímala, jak mi raní přiliv omývá bosé nohy a ty se s každou vlnou bořily do písku. Vydala jsem se do moře a cítila hladinu stoupající po mých nohách. Zastavila jsem se, když se voda ustálila ve výši mých ramen a cítila, jak mě mokrá látka hladí po těle.

Odlepila jsem nohy od země a lehla si na hladinu. Byla jsem jako opuštěná loďka, kterou někdo zapomněl přivázat, a tak se zatoulala na širé moře. Cítila jsem neuvěřitelný klid a mír.