Nech mě být

Kapitola 3.

Panebože, nebyla jsem paranoidní. On mě vážně sledoval. Kdo to sakra je?

Nehodlala jsem projít kolem jeho auta, a tak mě napadlo, že by asi bylo nejlepší, kdybych to vzala přes plot. Jenže to bych se nejdřív musela vplížit na zahradu sousedů. Otevřela jsem branku, která zaskřípala a vešla na soukromý pozemek. Za těmi keři mě ten slídil v autě neuvidí. Udělala jsem pár kroků, ale najednou na mě kdosi zařval a já celá ztuhla.

"Slečno Maasová, můžete mi vysvětlit co děláte na mé zahradě?" zeptal se mě pan Cohen.

V duchu jsem zaklela a odpověděla: "Moc se omlouvám pane Cohene, ale spadl mi sem míč. Myslela jsem že nikdo není doma." No bezva, doufám že můj pronásledovatel nezaslechne náš rozhovor.

"A to vám dává právo vstoupit bez dovolení na cizí pozemek?" obořil se na mě.

"Ne, já jen..."

"Příště ať už se to nestane, a teď prosím odejděte."

Přikývla jsem. Nejspíš myslel, abych odešla přední branou, ale já jsem přeskočila plot a dělala, že je vše v pořádku. Rychle jsem si to namířila k zadnímu v chodu a v tašce hledala klíče.

Když jsem oběhla dům, spatřila jsem muže v černé mikině opřeného o mé dveře. Zřejmě tu na mě čekal, ani jsem neslyšela bouchnutí dveří od auta. Muž si sundal kapuci a odhalil své tmavé vlnité vlasy nad ramena.

"Petře!" nemohla jsem uvěřit vlastním očím. "Tys mě sledoval?"

"No... vlastně jo. Víš, chtěl jsem ti říct, jak strašně moc mě to mrzí." Podíval se na mě pohledem, který říkal je mi to líto.

"Ale mě to nezajímá." Otočila jsem se a šla zpět k přednímu vchodu.

"Počkej, prosím. Vyslechni mě." Sledoval mě.

"A co mi chceš říct. Řekni mi, čím bys chtěl svůj čin obhájit!" Vyšla jsem po schodech a začala odemykat dveře.

"Já, ach můj bože Amando, můžeš se na mě otočit když s tebou mluvím?" Vyšel po schodech za mnou.

"Nechoď za mnou." Vešla jsem do domu a chtěla za sebou zabouchnout, ale dveře se odrazily od jeho gumové podrážky. "Co to děláš? Já jsem tě sem nepozvala."

"Posloucháš se vůbec? Uklidni se. Chci si jen promluvit." Vstoupil a zavřel za sebou dveře. Cítila jsem se v nebezpečí. Nechtěla jsem s ním mluvit a už vůbec ne v mém domě.

"Tak mluv."

"Miluju tě Amando" odfrkla jsem si a on pokračoval. "Včera jsi mě naštvala a já se neovládl. Musíš mě pochopit. Nikdy jsem nepotkal holku jako ty. Jsi úžasná a nepředvídatelná a..." na chvíli se odmlčel, "...a nejsi vůbec jako ostatní holky." pomalu se ke mě přibližoval.

Jeho slova mě naprosto dojala a já jen stála a přemýšlela nad jejich významem. Najednou se skláněl nade mnou a chytil mě za ruce. Trhla jsem sebou a odstoupila. V jeho tváři se mihla zlost.

"Amando?" zeptal se s náznakem naděje.

"Měl bys jít." řekla jsem a chtěla mu jít otevřít dveře.

"Ne." zastoupil mi cestu. "Nikam nepůjdu, ne bez tebe." chytil mě za zápěstí a táhl ven ze dveří. 

"Pusť!" Kopla jsem ho do nohy a on zaklel.

"Pojď sem!" zařval, ale to už jsem vybíhala schody po dvou.

Slyšela jsem za sebou dusot jeho nohou. Vběhla jsem do pokoje a zabouchla za sebou dveře, ale pak jsem si uvědomila, že na dveřích nemám zámek. Chtěla jsem přeběhnout do koupelny, ale to už přede mnou stál Petr.

"Petře prosím, neblbni." couvala jsem do svého pokoje a on mě následoval. Rozhlížel se po mém pokoji a zřejmě vymýšlel strategii. Já žádnou neměla. Narazila jsem do postele a zastavila se.

Sjel mě pohledem a vzdychl. "Je mi to moc líto, ale musí to tak být." sklonil se a přehodil si mě přes rameno.

"Ne!" Bušila jsem mu do zad a vrtěla jsem se, ale zdálo se, že mu to nedělalo žádné problémy. Vyšel z domu a klíčky na dálku otevřel auto. Pak mě pustil a já se skácela na zem. Otevřel dveře a snažil se mě zvednout ale já kopala všude kolem sebe. Opravdu jsem se rvala jako holka.

Ani nevím jak se mu podařilo nacpat mě do auta a zabouchnout za mnou dveře. Než jsem je stačila znovu otevřít, zamknul auto a zmizel v mém domě asi na pět minut. Když se vrátil zpět, v ruce měl můj batoh a ještě nějakou igelitku k tomu. Otevřel dveře spolujezdce, hodil na mě tašky, a řekl ať je dám dozadu. Pak mi zapnul pás a dveře znovu zabouchl. Rychle oběhl auto, ale mě se mezitím podařilo odepnout pás a otevřít je.

Už jsem chtěla vystoupit, jenže mě ze strany řidiče chytil a vlepil mi obrovskou facku. Štípala mě tvář a já zůstala v šoku. Vtáhl mě zpátky do auta, zavřel dveře a zamknul. Pak se na mě otočil, aby mi zapnul pás a chytil mě za bradu. Podíval se na můj uplakaný obličej a utřel mi slzy.

"Uvidíš. Bude se ti tam líbit Amando." pevně jsem sevřela rty, když mě políbil.

Ahoj, doufám že se vám příběh líbí. Jsem do něj úplně nadšená. :) Kapitoly by měly vycházet každý den, maximálně obden. Pokud máte něco na srdci, samozřejmě budu ráda za každý nápad, či kritiku.