Nech mě být

Kapitola 4.

"Vystup." Řekl, když jsme asi po hodině cesty zastavili. Já uraženě hleděla před sebe a nevšímala si ho.

"Tak vystoupíš nebo ne?" Zvýšil hlas. Bylo mi z něho zle. Nejdřív mi říká jak mě miluje, a potom mi udělá tohle. Zafuněl a vytáhl mě z auta.

"Au! To bolí!" Zakřičela jsem a vytrhla se mu. Znovu mě popadl za ruku a táhl za sebou. Přešli jsme přes most, za kterým stála obrovská prosklená vila. Petr otevřel dveře. 

Páni, to je opravdu jeho? Snažila jsem se rozhlížet kolem sebe a mapovat terén. Došlo mi, že jediná možná úniková cesta je přední vchod, protože se dům nachází na skále.

Petr mě zavedl do jakési ložnice a vypadalo to, že se má na odchodu, ale pak se vydal směrem ke mě. Couvala jsem k oknu a všimla si, že je zabezpečeno tak, aby šlo otevřít pouze na ventilaci. Pak jsem se podívala na dveře a všimla jsem si zámku z venkovní strany. Tento pokoj pro mě musel být připraven předem.

Zády jsem narazila do zdi a dala ruce před sebe, abych se mohla bránit. Když se Petr dostal moc blízko, natáhla jsem ruce, abych ho od sebe odtáhla a přitom přes tričko cítila jeho vypracované svaly. Zdálo se, že ho můj dotek vzrušuje, což mi v ten moment přišlo odporné. 

"Ty, už se mě nedotkneš." vypadalo to, že na to chce něco říct, ale pak se jen usmál a otočil se k odchodu.

Zastavil se ve dveřích a řekl: "To se ještě uvidí." Pak mě tu zamknul.

Jakmile odešel začaly se mi po tvářích řinout slzy. Běžela jsem na postel, zabořila hlavu do polštáře a spustila nekonečný vzlykot.

Ani si nevzpomínám, že bych usnula, ale když jsem se probudila už se dávno setmělo. Domem se linula vůně smažených vajíček a mě zakručelo v břiše.

Najednou někdo odemknul dveře a vešel dovnitř. Lehla jsem si zpátky a dělala jsem, že spím. Přišel až ke mě a pohladil mě po vlasech.

Pak se ke mně sklonil a zašeptal: "Já vím, že nespíš. Pokud máš hlad můžeš přijít dolů." Když odešel, vstala jsem z postele a všimla si mého batohu a igelitky, kterou vzal z mého domu. Koukla jsem se dovnitř a uviděla různé oblečení, dokonce i spodní prádlo. Takže se mi hrabal v šuplíku? Snažila jsem se najít svůj mobil ale ten tam nebyl.

Sešla jsem dolů po schodech a Petr na mě čekal u stolu. 

"Jak jsi věděl, že nespím?" Zeptala jsem se.

"Nevěděl, ale musel jsem to zkusit." Odpověděl s úsměvem na tváři.

Sedla jsem si ke stolu a vzala do ruky příbor. Vajíčka byla celkem dobrá, na to že je vařil on. Když jsme dojedli, nabídl se, že mě vezme na vzduch. Dobrý nápad. Mám další šanci zmapovat terén.
Zavedl mě k moři. To by vysvětlovalo, proč cesta autem trvala téměř hodinu. Nejbližší pláže jsou od mého domu směrem na západ, to znamená, že když teď vyrazím na východ, měla bych pomocí svého orientačního smyslu svůj dům dříve či později najít.

Šli jsme podél pobřeží. Oba jsme měli ruce v kapsách a šli jsme téměř mlčky. Občas jsme prohodili pár slov, a pak zase ticho. Podívala jsem se na něj a jako bych mu na malý okamžik všechno odpustila, když se na mě podíval svýma pronikavýma očima. Pak jsem se ale zase vzpamatovala.

"Máma mě bude hledat. Nikdy bych ji neopustila, aniž bych něco řekla." 

"Nebude, neboj. Půjčil jsem si tvůj mobil a napsal ji zprávu že jsi u tety. Měla by sis nastavit heslo."

"A kde je můj mobil teď?"Zlostně jsem se na něj podívala.

"Tam kde ho nenajdeš. Promiň, ale nemůžu ti ho teď vrátit. Natolik ti nevěřím." Omluvně se na mě podíval.

"To je absurdní, děláš jakoby ses bál, že tě zradím. Já jsem tě ale neunesla." Už jsem neměla náladu se o tom bavit, a tak jsem se vydala zpět k domu. Celou cestu šel deset metrů za mnou. Počkala jsem na něj u dveří, než mi odemknul. Podíval se na mě s prosbou v očích a položil mi ruku na rameno. Já se kolem něj protlačila a šla jsem se zavřít do 'svého' pokoje.

Po zbytek večera jsem ho neviděla. Dala jsem si studenou sprchu a vzala si pyžamo, které jsem našla v igelitce. Rozhodla jsem se, že se porozhlédnu a chtěla jsem začít dole, jenže když jsem se pokusila otevřít dveře byly zamčené. To mě tu chce držet pod zámkem? Chvíli jsem tedy aspoň prohledávala pokoj. 

Zjistila jsem, že v tomhle pokoji někdo bydlí. Přemýšlela jsem, jestli je to Petr, a nebo některý z jeho starších bratrů. Moc jsem toho o Petrovi nevěděla, jen vím že bydlí sám. Má jen otce, od kterého se odstěhoval, když mu bylo čerstvých osmnáct, tedy před necelým rokem. Hraje fotbal a rád chodí na párty. Ovšem, který z kluků v jeho věku by se rád neopíjel. 

Nechala jsem toho a šla se dívat na televizi. To byla jediná zábava, kterou jsem tu měla. Chvíli jsem projížděla programy, ale nic zábavného jsem nenašla, a tak jsem skončila u Simpsonových.

...

Po nějakých dvaceti minutách klapl zámek ve dveřích a dovnitř vešel Petr. Z mokrých vlasů mu kapala voda a na sobě měl jen trenýrky. Když jsem na něj pohlédla a všimla si jeho vypracovaných svalů, zachvěla jsem se. Vzápětí jsem se zastyděla, vzala jsem peřinu a přikryla se až po bradu.

Najednou zakopl o vlastní nohu a svalil se na postel. Panebože, on je opilý. Sevřelo se mi hrdlo.