The Slytherin Princess|Draco Malfoy [Editing]

Chapter 6

Ráno jsem se vzbudila brzy, jenom proto, abych se mohla zašít v umývárně a znovu si ošetřit ruku, ve které mi bolestně pulzovalo. Navíc jsem chtěla sebe ušetřit otázek o tom, co se mi stalo. Převázala jsem si ruku, navlékla jsem se do svého zmijozelského hábitu a pomalu se vydala do Velké síně. 

Už u vstupu do Síně jsem si všimla, že je pořád docela prázdná, ale i přesto jsem u nebelvírského stolu zahlédla sedět Harryho, Rona i Hermionu, jenže, když jsem se k nim chtěla vydat, někdo mě chytil za cíp hábitu. 

"Dneska mě nechceš naštvat," vyštěkla jsem na Draca, který držel cíp mého rukávu a tahal za něj. 

"Potřebuju s tebou mluvit," naléhal. 

Protočila jsem panenky a vytrhla se mu, ale Draco mě pohotově chytil za ruku, bohužel za levou. Sykla jsem bolestí, ale on místo, aby mě pustil, svůj stisk zesílil a přitáhl si mě k sobě. 

"Co jako děláš?" 

Beze slova mě držel, dokud jsem nepřestala bojovat a potom jemně rozvázal obvaz. Vyjeveně zíral na obrovskou modřinu, která pokrývala téměř celý hřbet mé ruky. Vyrytá slova se už skoro nedala přečíst, ale já věděla, že Draco je vyluštil. Něžně palcem přejel po modřině.

"Musíme to někomu říct."

"To teda ne," zasyčela jsem a rychle stáhla ruku zpátky. 

"Zaro," zaúpěl a unaveně si promnul oči. 

"Draco, je od tebe hezký, že se staráš, i když teda nechápu, proč tak najednou, ale tohle zvládnu sama."

Draco si mě pochybovačně změřil, "myslel jsem, že tam dnes jdeš znovu." 

"Aspoň mě to možná naučí držet jazyk za zuby," poznamenala jsem. 

"Nedržela bys, ani kdyby tě mučili," ušklíbl se, ale potom zvážněl a znovu mě popadl za ruku. "Musíme to říct aspoň Snapeovi."

"Říct mi, co?" Ozval se za námi ledový hlas. 

Rychle jsem schovala ruku za záda se slovy: "Ale nic." Jenže už bylo pozdě. 

Snape ke mně přiskočil a nastavil dlaň, do které jsem po chvilce váhání vložila svou ruku. Beze slova ji zkoumal. 

"Slečno Blacková," řekl po chvíli, "po konci vyučování za mnou přijďte, něco Vám na to dám."

"Tělesné tresty jsou zakázané," vyhrknul Draco a významně se zadíval na Snapea, v očekávání, co udělá. 

"Jsem si toho vědom, pane Malfoyi," odpověděl Snape a odešel. Vešel do Síně k profesorskému stolu a sednul si, což bylo dost neobvyklé, vedle profesorky McGonagallové, se kterou ihned zapředl rozhovor. 

"Tak ti teda pěkně děkuju," vyštěkla jsem na Draca. 

"Chtěl jsem ti jenom pomoct," bránil se. 

"Víš, co se stane až se to dozví moje máma? Zabije mě." 

"Zaro..." chtěl něco namítnou, ale to už jsem se otočila a pádila pryč. 

Prošla jsem kolem houfu studentek z Mrzimoru, které šly zrovna na snídani a do jedné jsem omylem strčila. 

"Hej...!" Otočila se, ale jakmile zjistila, že jsem to byla já, kdo do ní strčil, zavřela rychle pusu a obrátila se zpět na své kamarádky. Takhle tu se mnou jednala spousta lidí. Báli se mě. Byla jsem na to zvyklá, už když jsem přijela do Bradavic poprvé, neustále na mě někdo civěl. Některé pohledy byly závistivé, jiné ustrašené. Byla jsem sice Blacková a lidé mi opravdu přezdívali zmijozelská princezna. Na druhou stranu jsem byla dcera usvědčeného vraha, kterému se podařilo utéct z Azkabanu. Většina lidí ze školy ze mě měla hrůzu.

Věděla jsem, jak stupidně se chovám. Věděla jsem i to, že mi Draco chtěl pomoct, ale nesnesla jsem to. Nechtěla jsem, aby mi pomáhal, ze všech lidí právě on. Bylo mi jasné, že u nás ten den před odjezdem nebyl náhodou, naše mámy spolu něco pekly a měla jsem pocit, že Draco toho byl součástí. 

Nasupeně jsem došla do společenské místnosti Zmijozelu a praštila sebou na pohovku. Ta hrstka studentů, kteří byli různě rozmístěni po místnosti a většinou se učili, nebo dělali úkoly, si mě vůbec nevšímala. 

"Jsi v pořádku?" Ozval se vedle mě dívčí hlas. 

Podrážděně jsem si odfrkla a tázavě pohlédla na Maisie. 

"Slyšela jsem, co se stalo...teda, jakože jsem u toho byla, ne, že by tu někdo roznášel drby," vysvětlila rychle. 

"Drby v Bradavicích?" Usmála jsem se, "tady má každý přece na práci lepší věci, než drbání," dokončila jsem s notnou dávkou sarkasmu. 

"Ne, vážně," odkašlala si Maisie, "jsi v pohodě?" 

"To víš, že jsem. Jenom nechápu, proč se mi najednou Draco plete do života. Nikdy si mě přece nevšímal." 

"To není pravda, všímal si tě vždycky...jenom teď teda o malinko víc," pronesla Maisie. 

"Taky sis toho všimla?" Otočila jsem se k ní se zájmem. 

"Děláš si srandu? Vidí to tu všichni. Po chodbách se prakticky nemluví o ničem jiném, než o tom, jak moc si zmijozelský princ začal všímat naší princezny."

Otráveně jsem si odfrkla, "mluv vážně Maisie!"

"Ale já mluvím vážně. Momentálně jste nejžhavější páreček na škole, ještě žhavější než Cho Changová a Potter." 

To už jsem nevydržela a vyprskla smíchy. "Tak pojďte, paní žhavá, myslím, že teď máme jasnovidectví." 

"To máš leda tak ty, milánku, já mám starodávné runy!"

***

Než jsem vylezla po žebříku do učebny profesorky Trelawneyové, musela jsem se trochu obrnit. Ta ženská byla padlá na hlavu. Už dávno se o ní povídalo, že si každý rok vybere studenta, kterému předpoví smrt, ale poslední dva roky to byl samozřejmě Harry. Byla jsem docela zvědavá, jestli to bude do třetice všeho dobrého, anebo si profesorka vybere nějakou jinou oběť. 

V učebně jsem si vybrala stůl v rohu místnosti a čekala, až dorazí Ron s Harrym, se kterými jsem pracovala ve trojici. Dříve byla mou partnerkou Hermiona, ale ta se jednoho dne rozhodla, že ji jasnovidectví vlastně vůbec nebaví, a že ji profesorka Trelawneyová rozčiluje, takže praštila s křišťálovou koulí o zem a od té doby se tu neukázala. 

"Tak co slečno Blacková, myslíte si, že pana Pottera letos stihne pohroma?" Zažertoval Ron Weasley, když se s Harrym konečně objevil u stolu. 

Vrhla jsem na Rona zářivý úsměv, ale při pohledu na Harryho zakaboněnou tvář jsem se nahlas rozřehtala. "Ale prosím tě, tohle už tady přece nikdo nebere vážně." 

Harry pokrčil rameny a dál se tvářil jako kakabus. 

Během hodiny jsme se učili věštit z karet, což bylo naštěstí o dost lehčí, něž třeba čajové lístky nebo křišťálová koule, kde člověk, který nemá ani trochu představivosti, za boha nic nevidí. Profesorka se ale stejně většinou věnovala studentům, o kterých si myslela, že mají úžasný talent jasnovidectví, takže my ostatní jsme brzy upadli do takového tranzu, který způsobilo hlavně nesnesitelné dusno v místnosti.