The Slytherin Princess|Draco Malfoy [Editing]

Chapter 7

Když jsem se konečně vrátila do zmijozelské společenské místnosti už se stmívalo. Praštila jsem s taškou do kouta místnosti a strhla jsem ze sebe hábit. Svázala jsem své krátké vlasy do ohonu a sedla si do měkkého křesla, které stálo přímo u krbu, ve kterém vesele praskal oheň. Přemýšlela jsem nad tím, co Maisie řekla o mně a Dracovi. Mohli bychom někdy být něco víc než nepřátelé? Ne, že by mě nepřitahoval, ale úplně jsem si nás spolu nedokázala představit. Z mých představ mě vytrhl hlas. 

"Co tady děláš?" 

"Co je ti po tom Draco?" Vyjela jsem na chlapce, který mi mával rukou před nosem. 

"Měla jsi být u Snapea, nebo ne?"

Šokovaně jsem vykulila oči, "a to jsi to nemohl říct dřív?" Narychlo jsem se sebrala z křesla a horečně se snažila navléknout se do hábitu, "kašlu na to!" Odhodila jsem ho na zem a vyběhla ze dveří. 

Běžela jsem ztemnělými chodbami a přitom vrážela do studentů, kteří se vraceli z vyučování. Po chvíli jsem se konečně zastavila před Snapeovým kabinetem. Pokusila jsem se trochu vydechnout, urovnala jsem si svetr, který jsem měla na sobě a v duchu jsem se proklínala za svou netrpělivost s hábitem. Znovu jsem se zhluboka nadechla a zaklepala na dveře kabinetu. 

Zevnitř se chvíli ozývalo šramocení, ale potom se dveře otevřely.

"Slečno Blacková, jdete pozdě," ušklíbl se Snape.

"Omlouvám se, pane profesore," sklopila jsem omluvně hlavu. 

Snape jenom pootevřel dveře a ustoupil, abych mohla projít. Rychle jsem se kolem něj protáhla dovnitř. 

"Můžeme začít tím, že mi vysvětlíte ten dnešní incident s panem Malfoyem," otočil se ke mně Snape, poté, co zavřel dveře.

"Se vší úctou, pane profesore, Draco neměl nejmenší právo mi říkat, co mám dělat."

"Ukažte mi tu ruku!" Rozkázal Snape. 

Vyhrnula jsem si rukáv a odhalila bledou paži s obří fialovou modřinou na předloktí. Snape si odfrknul a začal něco hledat na policích, které byly plné různých lahviček a bylinek. Nakonec se ke mně otočil a podal mi lahvičku, kterou svíral v ruce. 

"Udělejte si z toho obklad, mělo by vám to ulevit od bolesti a ta modřina za chvíli zmizí."

Váhavě jsem si od něj lahvičku vzala. "Nezeptáte se mě, odkud to mám?" 

"Se vší úctou, slečno Blacková," ušklíbl se, "vaše soukromé záležitosti mě nezajímají."

Přikývla jsem a už jsem chtěla odejít.

"Dám vám ale jednu radu," ozvalo se za mnou. "Pokud jste chytrá, tak se budete držet od pana Malfoye dál." 

Zmateně jsem se na Snapea ohlédla, ale ten už přerovnával lahvičky v policích. Zavrtěla jsem hlavou a odešla z místnosti. 

Celou cestu zpět do společenské místnosti jsem tu záležitost nemohla dostat z hlavy. Říct, že se Snape choval divně, bylo ještě slabé spojení. Co tím myslel, že se mám od Draca držet dál? Bylo to varování? Proč by ho ale něco takového zajímalo? 

Vztekle jsem zaťala zuby. Vypadalo to, jakoby všichni kolem mě věděli něco, co já jsem nesměla a už jsem toho začínala mít dost. Vrazila jsem do dívčí umývárny a z kapsy kalhot vytáhla fotku svého otce, kterou jsem nosila neustále u sebe. Zavřeli ho do Azkabanu, když mi byl jeden rok. Máma se zapřísáhla, že je nevinný, a že nic neudělal, ale když jsem se jí zeptala, proč se ho tedy nezastala a nepokusila se ho dostat ven, jenom mlčela. 

"Jenže on už je venku, Zaro," řekla jsem si tiše, "a nikdy za tebou nepřišel." 

Věděla jsem, že je stále hledaný, ale nechápala jsem, proč se se mnou ani jednou nepokusil spojit. 

Naposledy jsem se na fotku podívala a následně ji schovala zpět do kapsy. Utřela jsem si slzy, které mi tekly po tvářích a v duchu si nadávala. Nesnášela jsem pláč, nesnášela jsem svou vlastní slabost. Opláchla jsem si obličej vodou a pohlédla na sebe do zrcadla. Vypadala jsem celkem tuctově, rozhodně jsem nebyla tak hezká jako moje matka. Barvu vlasů jsem zdědila po ní, po otci jsem zřejmě nezdědila vůbec nic. Naposledy jsem na sebe v zrcadle pohlédla a vypochodovala z umývárny. 

S hlavou plnou myšlenek jsem se vydala zpět do společenské místnosti. 

"Zaro!" Ozval se za mnou hlas. 

Otočila jsem se a sledovala mužskou postavu, která se ke mně pomalu přibližovala. Bylo to jedno z dvojčat Weasleyových, ale které, to jsem nevěděla, ale za nic na světě bych to nepřiznala. 

"Ehm..." odkašlala jsem si, "Fred?" 

"To tipuješ?" Zachechtal se chlapec. 

"Ne?" Kousla jsem se do rtu. 

Chlapec se znovu zachechtal, "nemusíš předstírat, že nás rozpoznáš, ale jo, jsem Fred. Trefila ses." 

Taky jsem se zasmála. S dvojčaty Weasleyovými, ať s jedním, nebo druhým, mi bylo dobře. Oni věděli, jaká skutečně jsem, nemusela jsem si na nic hrát. 

"Co potřebuješ Frede?"

"No víš...říkal jsem si...jestli bys...jestli bys se mnou nechtěla jít do Prasinek," vypadlo z něj. 

"Frede, to bych moc ráda, ale tam se půjde až za hrozně dlouhou dobu," posteskla jsem si. 

"No totiž...nesmíš to nikomu říct, ale s Georgem známe pár tajných chodeb a..."

"Cože?" Vykřikla jsem nadšeně. "A to mi říkáš až teď?" 

Fred pokrčil rameny. "Tak půjdeš? Tenhle víkend?"

"Moc ráda," usmála jsem se.  

"Tak to je super," zaradoval se Fred se širokým úsměvem, ten mu ale zmizel z tváře, jakmile si všiml velké modřiny na mé ruce. Potom, co mě Snape propustil jsem si ji zapomněla znovu omotat obvazem. 

Jakmile jsem si všimla, kam směřuje Fredův pohled, schovala jsem ruku za záda. "To nic," usmála jsem se. 

Fred naštěstí respektoval to, že o tom nechci mluvit, a proto jen pokýval hlavou, ačkoliv jsem viděla v jeho očích starost. 

"Zaro, co tu děláš?" Ozval se za mnou chladný hlas Draca Malfoye, na který jsem reagovala pouze protočením panenek. 

"Jsi snad její chůva Malfoyi?" Pronesl Fred se zvednutým obočím. 

"Ty se do toho laskavě nepleť Weasley a odpal!" Vyštěkl Draco. 

"Ty mě jako sleduješ?" Otočila jsem se na Draca. 

"A kdyby jo, tak co?" 

Cítila jsem, jakoby se mě zmocnila jakási temnota, která mě nutila vybuchnout. Prsty mě svrběly a já tomu všemu podlehla. Hbitým pohybem jsem vytáhla z kapsy džínů hůlku a přitiskla ji Dracovi ke krku. "Tak podívej! Nevím, jakou hru tady hraješ a je mi jedno, jestli je to nějaká pošahaná dohoda s mojí mámou, nebo jestli sis to vymyslel sám,  ale ztrácíš můj zájem a to by pro tebe mohlo být dost nebezpečné."

"To bys neudělala," odsekl Draco. 

"Říkej si to, jestli se potom budeš cítit líp," ušklíbla jsem se. 

"Teď flirtuješ anebo se hádáš?" Provokoval dál Draco.

Přitlačila jsem na hůlku, "klidně mě podceňuj Draco, o to větší to bude zábava." 

Ještě chvíli jsme si hleděli z očí do očí, ale nakonec jsem odtáhla hůlku a beze slova odešla.