Čaj a koláček, prosím {yaoi}

Kapitola třetí

Probudil jsem se s uslzenýma očima a celý zpocený. Seděl jsem tam asi 5 minut, než jsem se vzpamatoval. Vstal jsem a šel se do kuchyně napít. Stál jsem tak asi... No dlouho a pak se za mnou objevil Iku. ,,Dobré ráno."pozdravil jsem ho. ,,Dáš si snídani?"zeptal jsem se zdvořile. 

,,Jo, jestli by to nevadilo." Řekl jsem potichu a sklopil hlavu. ,,Jo a co by jsi si dal?" Já nevím, mě to je jedno. ,,Co chceš, mě to je úplně jedno." ,,Tak co třebas onigori. Ingredience tu na to na to mám, tak chvilku počkej." Odešel do kuchaně a já si sedl na gauč. Až se najím, tak mu za všechno poděkuji a půjdu domu. Je víkend, tak nemám žádnou směnu naštěstí. Za chvíli mi před obličej dal talíř s onigori a já mu za to poděkoval. ,,Je to dobré. Umíš dobře vařit." Zasmál se a trochu mu to i zaskočilo. ,,Na tom není nic složitého, to je během chvilky hotové." Ono, tak proč moje jídlo je vždycky bez chuti. ,,Děkuji mockrát za všechno, co jsi pro mě udělal. Budu už muset jít" Oznámil jsem mu a zvedl se na odchod. ,,To půjdeš v tom mém oblečení? Protože to tvoje je v pračce."

,,Tak já tedy počkám..." odpověděl mi a já začal v hlavě jásat. ,,Chtěl by jsi dělat něco konkrétního?"zeptal jsem se ho. ,,Tak co takhle si zahrát nějakou hru?"zeptal se mě a já se zamyslel. ,,Co takhle si zahrát nějakou hru, při které se poznáme?"zeptal jsem se. Rád bych ho více poznal. ,,Jo to bychom si zahrát mohli."yay! Opět jsem se radoval v duchu. ,,A jakou hru přesně si chceš zahrát?"zeptal jsem se ho.

,,Já nic takového neznám, jediné co znám, tak to je, že bychom si pokládali otázky a tak o sobě něco zjistili." Pořád z něj mám divný pocit, já mu moc nevěřím. Co když tohle všechno není jen náhoda a je to předem promyšlený plán. ,,Dobře, pokud to nebude vadit, tak se zeptám první. Kolik ti je? Mě je 22." To je jen o tolik starší? Myslel jsem si, že o víc. ,,Je mi 16, ale za 5 týdnů mi bude 17. Tak se zeptám já....Máš nějaké koníčky nebo zájmy?" Proč se tak na mě furt kouká? Mám z něj dost nervy. Pořád se bojím, že se to otočí a něco mi provede.

,,Moc zájmů nebo koníčků nemám. Možná tak dlouhé procházky." uchechtl jsem se. ,,Tak se ptám zas já."pronesl jsem a pokračoval. ,,Říkal jsi, že je ti 16, tak co studuješ?"zeptal jsem se ho zvídavě. Bylo vidět, že mi stále nevěří, ale to se dá pochopit.,, No studuju cukrařinu."odpověděl mi krátce. Takhle jsme ještě chvíli hráli, než jsem slyšel, že pračka doprala. Vstal jsem a dal prádlo do sušičky. ,,Tak do hodiny můžeš jít domů." pousmál jsem se smutně. Bylo mi opravdu líto, že se mnou nechce trávit čas, ale to sem měl očekávat.

Ještě hodinu? Tak dlouho. Myslel jsem si, že už budu moct jít domu. ,,Děkuji ještě jednou za všechno, co jsi pro udělal. Nemůžu tě tu takhle dál zdržovat. Až k nám příště půjdeš, tak to je n účet podniku. Musím ti nějak oplatit laskavost." Jeho výraz byl najednou zaražený. ,,Tak k vám tedy můžu pořád chodit?" Proč se mě na to ptá? Nikdo mu to nezakazuje. ,,Proč by jsi tam neměl chodit. Jsi tam vždycky vítaný." Zarazil se a koukl se dolu. ,,Kvůli tomu, co jsem ti řekl."

,,Tak to jsem rád" usmál jsem se upřímně. Byl jsem rád, že tam můžu chodit a že ho budu moct zase vidět. Usmíval jsem se jak měsíček nad hnojem. Zbytek čau jsme proseděli v tichosti, než se sušička ozvala a Iku odešel. Bylo mi to strašně líto. Najednou bylo v tom bytě takové prázdno. Nemohl jsem na něj přestat myslet. On je tak úžasný.. Ale asi mě nechce. ,,Ach jo..."povzdychl jsem si. 

  Vzal jsem rychle svoje oblečení a běžel domu. Nechci tam už být, cítím se u něj divně. Když jsem došel do, tak jsem si napustil vanu, svlékl si oblečení a na nějakou dobu se odebral do vany. Jak to vlastně zjistil? To si ze mě opravdu dělá srandu? Nebo si ze mě chtěl vystřelit, že jsem gay. Nikomu jsem to nikdy neřekl a ani rodiče to neví, nikdo z práce. Tak jak se to mohl dozvědět on!?! Ani mě nezná. Moje myšlení jsem ukončil a vylezl z vany. Chtělo by to se uklidnit. Vlezl jsem si na gauč a přikryl se dekou.