Středozem- kde to jsme? [korekce]

15

Aneta:

Z hlubokého spánku jsem se probrala až ráno. Vstala jsem a vyšla v lehké noční košili, kterou jsem si večer oblékla, na balkon. Viděla jsem les. Temný Hvozd. Není zelený, pořád vypadá jako ve filmu The Hobbit i po těch desítkách let, které uplynuly. Začal foukat jemný vánek. Bylo to velmi příjemné ráno. Nedělala jsem si žádné starosti. Emílie, teď už Melde, je v bezpečí. I skutečnost jak jsem se sem dostala jsem hodila za hlavu. Ani okolí jsem nevnímala a tak jsem málem vyletěla z kůže, když mi na rameni přistála ruka. Ne moje nebyla. Otočila jsem se a viděla Gildera se starostlivým výrazem. ,, C-co se děje? Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho. ,,Král s námi chce mluvit. Ťukal jsem, ale neozívala ses mi tak jsem se bál jestli se ti něco nestalo. Ale asi ne. Tak já zase půjdu. Sejdeme se u trůnu." odpověděl a odešel celý červený. Panebože vždyť ta košilka je skorem průhledná a krátká co to jde! Kruci.

Emílie:
Tma. Tma a zase tma. Nic jiného. Občas slyším hlasy nebo vidím vzpomínku. Většinou jsou to vzpomínky s rodinou, kamarády nebo den kdy jsem si sama sobě něco dokázala. Jako třeba uběhnutí 12 km na veslování, kam chodím trénovat. Měla jsem od něho pauzu kvůli ruce a teď kvůli tomuhle. Kdoví či to nebyl jenom sen. Rozhodně by to byl ten nejkrásnější sen, co se mi kdy zdál. Nebo se mi zdá jak jsem se postupně zlepšovala na snowbordu. Jo v Itálii to bylo skvělé. Tyhle vzpomínky trvají chvilku a pak zase ta stará známá neprostupná temnota.

Hiiii! I'm here! 😎😵😵