Středozem- kde to jsme? [korekce]

9

Kapitola je věnována elimikulandova
Emílie:
Otevírám oči a první co vidím je ohizdná tvář skřeta.,, někdo se nám probudil! Tak to si můžeme začít hrát! Hahaha." rozesmál se a spolu s ním i ostatní skřeti. Tan samý vytáhl bič. Otočili mě k nim zády a řetězy na stromech vytáhli tak abych tam visela jak široká tak dlouhá. Až teď jsem si uvědomila že jsem v lese. Myslela jsem na to kde jsou Gildor s Anetou a proč unesli jenom mě, ale z přemýšlení mě vytáhla ostrá bolest na zádech. Bylo to jako kdyby vás probodávali milióny jehličkami naráz. Za chvíli další a další a další. S každou další ránou to bolelo víc a víc. Chtěla jsem křičet,ale tu radost jim neudělám. Přesně to chtějí. Cítila jsem jak se mi oblečení trhá a jak mi po zádech začínají téct malé pramínky krve a každou ránou se zvětšovaly.
Aneta:
Probudili jsme se svázaný, ale Emílie tu nebyla. ,, Aneto! Neboj se . Pujdeme do lesního království a tam nám pomůžou.",, a-ale co když nám neuvěří a zajmou nás"  hrozně se o ní bojím.,, neboj. Na to máme listinu od Elronda. S tím začal rozvazovat provazy.
Po hodině bloudění v lese:
Už jsem konečně viděla bránu. Těšila jsem se na postel pití a jídlo bohužel mi to všechno kazil strach o Emílii. Stráže nás odvedli do trůního sálu ovšem král tam nebyl. ,, prosím počkejte zde."
Thranduil:
Potají jsem se vykradl z paláce. Potřeboval jsem se projít v lese ikdyž většinou to nedělám. Byl jsem již hluboko v lese. Najednou jsem spatřil skupinu skřetů. A asi se dost bavili. Zatím si mě nevšimli. Co tam dělají? Popošel jsem blíž a uslyšel rány bičem. Viděl jsem skřeta jak se rozmáchl víc než před tím a silně šlehl. Když šlehl ozvalo se vykvíknutí a tichý pláč. Někoho mučí řekl jsem si v hlavě. Uvidíme koho. Vytasil jsem meč a vyběhnul. Skřeti to nečekali takže jsem jim mohl lehce utnout hlavy. Podíval jsem se na jejich oběť a zarazil se.
Emílie:
Skřeti mě šlehali bičem pořád dokola ale najednou skřet udeřil mnohem silněji a já už nemohla udržet bolest. Vykřikla jsem ale hned jsem to potlačila takže to znělo jako vykvíknutí. Poté jsem začala potichu brečet. Najednou jsem uslyšela zvuk meče a utnutí hlav. Pokusila jsem se otočit hlavu ale byla jsem moc slabá a každý pohyb mě bolel. Mohu jen tiše doufat že to není něco horšího.
Doufám že se kapitolka líbí.