ZAPOMNĚNÍ

KAPITOLA 3.

Newtův pohled:

Políbila mě. Byl jsem zaskočený. Ona mě políbila. Odtáhla se.

"Pane Bože, já se strašně omlouvám." vyhrkla najednou.

Nic jsem neřekl, jen si ji přitáhl do dalšího polibku. V břiše mi explodovalo milión motýlů. Tenhle polibek nebyl jako ten předešlí. Líbal jsem ji dravě. Má tak úžasné rty. Odtrhl jsem se, až když jsem se potřeboval nadechnout. Najednou vykřikla.

" Rachel. Jmenuju se Rachel." a začala se smát.

Pohled Rachel:

"Rachel. Jmenuju se Rachel." vykřikla jsem a začala se smát. Newt na mě jenom udiveně zíral. Pak si mě stáhnul do obětí.

"Rád tě poznávám Rachel" řekl a dal mi pusu do vlasů. Koukala jsem na něj a nemohla se přestat usmívat. Najednou, jako když vás někdo něčím praští, mi v hlavě explodovala bolest. Takovou bolest jsem ještě necítila. Chytla jsem se za hlavu a začala křičet.

"Rachel?" zeptal se Newt,"Rachel co se děje?"

Byl vyděšený. To já taky. Pak najednou bolest přestala a já upadla do bezvědomí.

Newtův pohled:

Zhroutila se mi přímo do náruče. Co se ji stalo?

"Rachel?" zeptala jsem se, "Rachel slyšíš mě?" 

Nic, byla mimo. Vzal jsem ji do náruče a nesl do dvora. Položil ji na postel. Zavolal jsem Jeffa, aby se na ni podíval. Zůstal jsem u ní.

Už je to pět dní, co Rachel zkolabovala. Stále se neprobrala.

"Newte," řekl Jeff, "měl by ses prospat. Já se o ni postarám."

" Ne, já nikam nejdu" řekl jsem, už snad po šedesáte.

"OK," řekl Jeff"nebudu tě nutit."

Když Jeff odešel, chytl jsem Rachel za ruku a začal si s ní povídat. Vím, že mě neslyší, ale já jí to prostě musel říct.

"Miluji tě Rachel," řek jsem se slzamy v očích, "prosím prober se." Rozplakal jsem se.

Pohled Rachel:

Zdá se mi sen. Nevím, zda je to skoutečnost a jestli se to opravdu stalo.

Brečím u své postele a vzpomínám na něj. Na jeho krásné čokoládové oči, blondy vlasy se kterými jsem si ráda hrála, na jeho okouzlující úsměv a dokonalé rty. Newt mi tak chyběl. Někdo zaklepal na dveře. 

"Dále" řekla jsem a otřela si slzy. Do pokoje vstoupil kluk s hnědými vlasy.

"Rachel," řekl, " jsi v pohodě?"

"Jo jasný, pojď dál." odpověděla jsem. Sedl si ke mě na podlahu a ovinul mi ruce kolem ramen. Zabořila jsem mu oblyčej do ramene a znovu se rozplakala.

"Šššš, to bude dobrý,"  řekl klidným hlase a hladil mě po ruce, "on na tebe určitě nezapoměl"

"Jak si tím můžeš být tak jistý?"z eptala jsem se, "Thomasi, vřdyť on ani neví kdo je a co se děje"

Nic na to neřekl. Moc dobře věděl, že je to pravda. Chvilku jsme jen tak seděli. Pak jsem si sedla.

"Co když to neudržím," zašeptám, " a někoho zabiju!"

"Neboj se," řekl, "jsi přece silná nezávislá žena"

Zasmála jsem se. Měl pravdu. Můžu tomu zabránit. Mám dost času na to, se to naučit ovládat. A Thomas mi s tím pomůže. Otočím se na Thomase. Kouká na mě těma velkýma, hnědýma očima. Takové měl Newt. Thomas se na mě chvíli kouká a pak se začne přibližovat. Je už jen pár centimétrů od mých rtů. A pak se naše rty spojí v jedny.

Rychle otevřu oči. Někdo mi pláče u hlavy. Je to Newt. Hned se posadím a vylítnu z postele. Newt na mě vyděšeně hledí

"Newte," řeknu, "na něco jsem si vzpoměla."