Nemohu dýchat. Ve tmě, která se okolo mě prostírá rozeznám bedny. Kde to jsem? Najednou se klec, ve které jsem se vzbudila, zastaví a já s sebou fláknu o zem. Před očima se mi dělají mžitky a z hlavy do které jsem se uhodila mi vytéká červená tekuti...
Do očí mě pálilo slunce. Rukou jsem si zakryla oči a začala se rozhlížet. Ne, ne, ne, ne! Tohle se nemělo stát. To nemůže být pravda. Okolo mě se rozkládala dlouhá nekonečná poušť. Oni mě poslali na Spáleniště! pomyslela jsem si. Okolo mě nebylo nic jiného než písek. Proč mě sem poslali? Ano, já vlastně pomohla svým přátelům utéct. Tak proto.
Zvedla jsem se a začala přemýšlet, kam jít. Najednou se z dálky vynořila postava. Nebyl to člověk. Na tu dálku nešlo poznat co to je. Rychle se to přibližovalo. Užasla jsem. Byl to kůň. Co ten tady dělá? Doběhl až ke mě a zastavil se pár metrů odemě. Byl nádherný. Atletická postava, dlouhá černá hříva, lesklá srst a průzračné oči.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Díval se na mě a čekal co udělám. Pomalu jsem natáhla ruku a postoupila o krok do předu. Trochu s sebou cukl a pomalu se k mé ruce přiblížil. Čumákem se mé ruky dotkl a zařechtal. Líbila jsem se mu. Přejela jsem mu rukou po čele, přez krk až na záda. Koukla jsem se na něj. Pořád mě pozoroval. Díval se na mě pohledem, který mě vyzíval, abych na něj nasedla. Chytla jsem se ho za hřívu a vyhoupla se na něho. Ani se nehnul. Poplácala jsem ho a jemně pobídla do kroku. Pomalu se rozešel. Měl tak ladný krok a příjemě se na něm sedělo. Znovu jsem ho pobídla a on se rozklusal. Po další pobídce už jsme letěli rychle jako vítr. Byl to osvěžující pocit. Bylo to jako vlny na moři, které vás houpají vstříc novým zážitkům. Jako vítr, který vás unáší do neznáma. I přes to nesnesitelné horko mi foukal do obličeje příjemný větřík.
V dálce jsem spatřila město. Zajásala jsem a ještě víc ho pobídla. Když jsme tam dojeli, tak jsem z něho seskočila. Pohladila jsem ho po krku. Jak mu budu říkat?
"Budu ti říkat, "začala jsem, "třeba... Atlas. Jo. Atlas. To je takové vznešené jméno."
Atlas zařechtal na souhlas. Musím mu vyrobit nějakou ohlávku a otěže. Rozešla jsem se k jedné budově a vešla dovnitř. Atlas zůstal stát u vchodu a koukal na mě. Vyšla jsem schody a dostala se do nějakého pokoje a rozhlédla se. Byla tu deka, nějaké nepotřebné věci a láhev na vodu. Vzala jsem si deku a láhev. Šla jsem do další místnosti a tam našla to co jsem hledala. Provaz. Byl dost dlouhý na to, abych z něj udělala ohlávku, otěže a ještě mi kus zbyl.
"Jo," zaradovala jsem se, "jsem dobrá."
Atlasovy jsem nasadila ohlávku a k ní připevnila otěže. Vůbec neprotestoval. Hodila jsem mu přes hřbet deku a uvázala jí zbytkem provazu. Atlas stál klidně, jako beránek. S tebou není něco v pořádku kluku jedna. Atlas zařechta a začal znepokojeně podupávat.
"Co se děje hochu?" zeptala jsem se ho. Atlas nadhodil hlavu a zadíval se do dálky za mnou. Otočila jsem se a spatřila jsem to. Obrovský bouřkový brak se hnal přímo na nás. Rychle jsem nasedla na Atlase a tryskem jsme vyjely na druhou stranu. Atlas běžel, jak nejrychleji mohl. Věděla jsem, že nemáme možnost bouřce uniknout. A v tu chvíli mi to došlo. Byly jsme ve městě. Ve městě plného baráku, kde by jsme se mohly schovat. Hňupe!! zanadávala jsem si. Proč mě to nenapadlo před tím. Bouřka se k nám velkou rychlostí blížila.
V dálce jsem zahlédla světla. Nějaká velká budova. V tu chvíli vedle nás uhodil blesk. Bouřka byla přímo nad náma. Pobídla jsem Atlase ještě víc, ale věděla jsem, že máme malou šanci tam dojet v čas. Z dálky jsem zaslechla křik. V dálce předemnou běželo několik postav. Běželi stejným směrem, jako my. Bylo jich šest. To musí být oni! pomyslela jsem si. Najednou jednoho z nich zasáhl blesk. To ne!
"Atlasy, přidej." zakřičela jsem na něj.
Atlas napnul svaly a přidal. Už jsme byly skoro u nich, když jsem spatřila, koho ten blesk zasáhl. Minho.
"Nééééééééé!!!!!!!!" zakřičela jsem.
Thomas a Newt, kteří ho táhli, se na mě otočili. Newtovy se v očích odrážel strach, ale i radost. Radost z toho, že mě vidí. Usmála jsem se na něj. V tu ránu se snesl z nebe blesk a zasáhl mě přímo do zad. Rána byla tak silná, že jsem Atlasovy přepadla přes krk. Atlas rychle zastavil a otočil se na mě. Poslední co jsem vnímala, byl Atlasův nos, jak do mě šťouchal a hlasy z dálky.
Zdravíííím. Omouvám se, že mi nová kapitola zabrala tak dlouho. To víte, škola no. Předem se omlouvám za chyby :-)
