Fight for life

2. Chapter

Nade mnou se sklání asi tři muži, kteří patří mezi mé nepřátele. Jak to poznám? Každý má odznak "věrnosti" nebo jak tomu říkají.

"Oni už posílají do boje malý holky, jo?" začne se smát asi ten hlavní z nich. To se budou jako teď dohadovat? "A nebo nás chtějí jen rozptýlit." pronesl kluk v mém věku. Je to pěkný hnědovlasý kluk. Škoda je ho u těchto parchantů. A když už mluvíme o těch klukách, kde je Jake?

Sakra proč jsem v tak blbí poloze? Nedokážu ani podkopnout nohy. Skvěle promyšleno Frey.

Pokusim se postavit, ale někdo mi stoupl nohou na záda. Tak takhle to nepůjde.

Má to i nějaký výhody být holka. Nezabijí tě hned.

"Ale, ale tady nám někdo chce zdrhnout. Takovou hezkou tvářičku si necháme ne, chlapi?" začal se hlasitě smát. Dva muži mě vzali za paže a postavili na nohy. Oběma jsem podkopla nohy a spadli tvrdě na zem.

"Tak ono se to brání." chytl mě ten hlavní pod krkem a zvedl ze země. "Budeš teď hodná nebo se rozluč se životem zlato." řekl a pustil mě na zem. Na zemi jsem se vzala rukama za krk a s pokašláváním si ho promnula. Parchant jeden. Je tu dohromady cca devět mužů. Proti nim nemám šanci.

Jeden mi zavázal ruce, aniž bych odporovala a druhý mi sebral všechny zbraně teda až na bumerang. Ten je schovaný pod koženým páskem. Aspoň jedno plus pro mě, ale svázanýma rukama toho fakt hodně dokážu. Nenápadně se ohlídnu jestli uvidim Jaka. Nikde neni, ale jeden voják, který mě drží za paži si všimnul, že se ohlížím. Sakra.

"Hele chlapi ještě někdo tu bude." řekl směrem k hlavnímu.

"Myslel jsem si to. Bežte to tu poohlédnout ať tu nezbyde ani živáčka." dal povel asi pěti vojákům, kteří zbyli bez práce. Doufám, že zdrhl dřív než se vojaci vydali na obhlídku. Byla by to pro něj jasná smrt.
A co hrozí mě? Pokuď se mi podaří utéct tak nic, ale v mém případě to asi nepůjde. Sice mám volný nohy, ale daleko bych nedoběhla a to nepočítám, že by mi hrozila smrt. Když zůstanu zde a nebudu dělat problémy odvedou mě za hradby, kde by bylo ještě horší utéct, ale mohla by se pravě tam nacházet Dannyho máma. Rozhodnu se pro druhou možnost. Při cestě se může stát cokoli a možná bude i šance utéct.

Pohled Jaka

"Au sakra." zakopl jsem o kořen, jež vyčníval ze suchého porostu.

"Kurva." uslyšel jsem Freyu říct jelikož nemohla být daleko. Schoval jsem se za kus strouchnivělého nábytku. Opatrně jsem nadzvedl hlavu, abych viděl, co se stalo. Několik mužů bylo schromážděno do kruhu a vsadil bych se, že uvnitř tohoto kruhu je Freya. Proti nim nemám šanci. Sice nepomůžu jí, ale sobě bych mohl. Ona se už o sebe snad postará. Doufám.

Vrátim se k tomu domu, kde jsme se nachazeli před chvílí. Musim se dostat k poklopu. To nebude těžký pokud se neohlídnou. Pokud by se tak stalo tak bych neohrozil jen sebe, ale i ostatní, kteří by se sem mohly vrátit. Moc velký rysk. Musím vymyslet něco jinýho. Kromě domu a poklopu se tu, však neni za, co schovat teda v nedalekým lese by to teoreticky šlo. Tím by se už mohlo proběhnout, ale co by na mě číhalo za nim? Musím jednat rychle.

Rozeběhnu se, co mi nohy stačí. Ano. Zase ryskuju, ale už jednám jen za sebe. Lépe řečeno ohrožuju jen sebe.

Vysoká tráva mi v běhání moc nepomáhá, však běžím obstojně. Už jen pár metrů. Párkrát přeskočím přes kameny a vyčnívající kořeny, ale šťastně jsem doběhl do lesa. Teď budu jen doufat, že si mě nikdo nevšimnul.

Les se zdá hluboký a dokonce i temný. Neměli by mě teda najít.

Nezastavuju se a běžím dál. Musim si dávat větší pozor, protože větve jsou příliš nízko a lehko by mě mohli přípravit o zrak nebo vědomí.

Však po chvíli mi docházejí síly a zastavuju se uprostřed lesa. Nevidím skoro ani na krok. Takovou tmu jsem neplánoval.

Zachytím se rukou o větev a z těžka oddychuju. Bohužel moje fyzička neni ještě stavěná na takový výkon.

Když mluvíme o výkonu, měl bych radši běžet než mě tu objeví.

Prolézu hustým porostem až k spadlímu kmenu.

Zasyčím bolestí, když se mi noha skroutí při pádu nazem. Podívám se za sebe. Vypadáto, že jsem zakopl o něčí luk. Zvednu se do stoje i s lukem. Jsou tam vyryré iniciáli AB. To je Alexin luk. Co tu dělá? Dám si ho na záda a pokračuju dál lesem.

Začíná se rozedňovat, což může znamenat jediné. Blížím se ke konci lesa. Psychicky i fyzivky se připravuju na nejhorší. Což může vypadat nasledně. Buď jsou tam jednotky vojsk, což znamená smrt anebo hradby, kde je jistá šance přežití.

Vidím vysoké zdi vyrobené tak, aby je nerozbil ani střelba z tanků. Lepší popis nedávám jelikož jsem se o to nikdy nezajímal a teď nůžu vycházet jen z toho, co mi řekl Dannyho táta. To, že žijeme vlastně má nasvědomí jen Dannyho táta. Ten nás vycvičil, ten nás takhle naučil uvažovat.

Hradby jsou asi třicet metrů vysoké. Naštěstí. Překulim se nenápadně k hustému křoví těsně u zdi. Za hradbama se nachází jistý život. Je to něco jako obrovský město. Ten, kdo tam žije volně má destičku, která slouží jako propustka do některých častí města a hlavně slouží jako identifikace. Ikdyž ne doslova. Je to jen, aby tě nezatkli či dokonce nezabili. A jaký je plán? Získat destičku a dostat se za hradby. Ale je tu jeden problém. Vůbec mě nenapadá jak to provést.

Zdi jsou kluzké, ale neni nemožné po nich vyšplhat. Hbitě se vyhoupnu do dvou metrové výšky po zdi a postupně se dostávám víš. Stráže si mě asi všimli, jelikož slyšim hlasy hned pode mnou.

"Hned slez dolů!" zařve někdo a já urychlim tempo výstupu.

"Ten asi sám nesleze pane." podotkl voják.

"Sestřelte ho. Nesmí se dostat za hradby." potom, co to dořekl, kolem mě začli svištět šípy. Vyhoupnu se na okraj hradby a v tom momentu se mi zapíchl šíp do paže.

"Do prdele." instinktivně si ho vyndám z paže. Utrhnu si kus látky z oblečení a utáhnu na ráně. Až sešplhám dolů pak můžeme mluvit o lepším ošetření.

Pomalu šplhám dolů po hradbě. Asi už jen pár metrů do seskoku, však mi uklouzla noha a já sletěl na tvrdou zem.