Na světě je přece krásně
Ležím s téměř zakloněnou hlavou
na provizorním dřevěném lůžku.
Jsou tu desítky raněných mužů všeho věku,
na některé z nich nezbylo místo
a proto musí ležet na
slabých dekách po zemi.
Pozoruji svou stoupající
a klesající hruď, dnes v noci
jsem schytal několik střelných ran.
Každé nadechnutí se je pro mě
učiněným peklem, hodiny už jen
zvracím krev a nejsem schopný
z čutory požít jedinou kapku vody.
Vím, že už příliš dlouho nevydržím
a o ničem jiném se mě ani nikdo
nesnaží přesvědčit, cokoliv z toho
by byla obyčená lež.
Většina z nás touží jen po vysvobození,
ať už v jakékoli formě.
Yegor, můj poslední přítel
dnes padl do zajetí.
Uvažuji, který z našich osudů je horší.
Ale taková už je daň
za obranu své vlasti ve válce.
Ve válce, kterou si nikdo z nás nepřál.
Vedle páru těžkých, špinavých bot
se válí má plynová maska.
Zírám do jejích skel, do toho
prázdného odrazu. I já sám budu
brzy úplně prázdný.
Je to jen pár dní, co jsme
kus od našeho stanoviště
narazili na zraněného
německého vojáka.
Měl prostřelené břicho
a granát ho připravil o nohu.
Nějakou dobu se plazil,
až se nakonec celý zamotal
do ostrých ostnatých drátů.
Byl od krve,
uvězněný jako
moucha v pavučině.
Na bradě měl sotva
pár vousů a nemohlo mu
být přes dvacet.
Nejdřív křičel. Křičel ze svých
posledních sil. „Mutti! Mutti!"
