Vrah [mavy]

3.

Už je to pár dní co Martina pustili z nemocnice a od té doby je ve vazbě. Dneska proběhne jeho soud. Já tam jsem jako svědek a jsem z toho celkem nervózní. Cítím se jako ryba na suchu. Bohužel u toho budou všemožní novináři, reportéři a další lidi, které ani neznám a to mě zneklidňuje ještě víc. Všichni jsme už usazení a čekáme až přivedou hlavní hvězdu.

Dveře do soudní síně se otevřou a vchází policisté vedoucí Martina mezi sebou. Ve vzduchu lítá napětí a zvědavost z dnešního procesu. Na tenhle rozsudek je čas celý den, takže se výsledek dozvíme ještě dneska.
Policisté ho dovedli k mikrofonu a začal výslech.

,,Obžalovaný vstaňte," zavelel soudce, ,,pane Martine Careve jste obviněn z jednoho pokusu o vraždu. Dále jste obviněn z celkem 458 brutálních vražd, nepovoleného vniknutí do věznice a následného zabití sto padesáti vězňů a vlastnictví nepovolaných zbraní i výbušnin. Co mi k tomu řeknete?" vyjmenoval vše co provedl. Klobouk dolů, tohle jen tak někdo nedokáže, získal si můj obdiv. Ani já jsem nevěděl, že jich zabil tolik.

,,Nic," odpověděl zcela bez emocí.

,,Proč jste vraždil?" zeptal se soudce tvrdým hlasem.

,,Nevím, nepamatuju si to."

,,Jak jste mizel z místa činu?" nevzdával se.

,,Taky si to nepamatuju. "

,,Dobrá, tak kde jste vzal zbraně a výbušniny?" pokračoval statečně dál.

,,To si nepamatuju taky."

,,CO si pamatujete?" zeptal se konečně na to hlavní. Vycítil jsem, že je už zoufalý.

,,Skoro všechno, ale z vražd ani ťuk," odpověděl naprosto upřímně. Nechápu jak může být tak klidný a lhostejný ke všemu.

,,To stačí. Přiveďte svědka Samuela Nekela," rozkázal soudce. Začalo nudné vyslýchání při němž jsem málem usnul. Nakonec předvolali i mě. Ptali se na různě divné otázky a po deseti minutách jsem si mohl jít opět sednout.

Soud nakonec vyhlásil přestávku. Už nevěděli kudy kam a potřebovali se poradit. Vyšel jsem z budovy na čerstvý vzduch a zhluboka se nadechl. Přesně to jsem potřeboval. Uvnitř si připadám jako v plynové komoře. Vedle mě se zastavila osoba asi o hlavu větší.

,,Jak myslíš, že to s ním dopadne?" zeptal se náhle člověk stojící po mé levici. Podíval jsem se nahoru k jeho obličeji a poznal jsem Honzu, kámoše Martina. Měl ustaraný výraz. Cítím z něj smutek, nervozitu, strach a starost o blízkého člověka.

,,Upřímně nevím. Nemůžou ho odsoudit, protože si to nepamatuje, tudíž to jakoby nespáchal, ale zároveň ho nemůžou nechat bez dozoru, jelikož ,kdyby si vzpomněl, by mohl pokračovat ve vraždění," vysvětlil jsem mu situaci Martina. Jde o jeden z nejsložitější soudních procesů vůbec.

,,A kdyby ho někdo hlídal?" ozval se po chvilce.

,,Jak jako?"

,,Kdyby ho měl někdo na starosti, třeba ty, nemusel by jít sedět, ne?" objasnil nadějně svůj nápad. To by asi šlo, ale kdo by ho chtěl hlídat? Na druhou stranu, to možná ani nejde i když, co já vím.

,,I kdyby tady ta možnost byla, tak kdo by si ho vzal pod svá křídla? Tobě by ho určitě nesvěřili," podotkl jsem jedovatě a koukl se na hodinky. Už je akorát tak čas se vrátit. Kývl jsem na Honzu a společně se vydali zpět do soudní síně.

Celou půlhodinu se tam řešily samé nesmysly a blbosti dokud Honza nezvedl ruku a nevykřikl: ,,námitka!"

,,Námitka se přijímá," zareagoval nezaujatě soudce.

,,Nešlo by, aby Martin byl u nějaké důvěrné osoby? Myslím tím, že kdyby měl na sobě nějaký náramek s čipem, mohl by u někoho bydlet," pronesl svůj nápad. Všichni na něj zírali.

,,No, to by se možná dalo akceptovat," zauvažoval soudce a začal se radit s ostatními soudci.

Po dalších patnácti minutách plných nervozity a napětí. Napnutý jak kšandy jsem upřeně poslouchal konečný závěr.

,,Návrh se přijímá. Je někdo ochoten si vzít na starost Martina Careva? " zeptal se a rozhlédl se po místnosti.

Martin se na mě podíval. Díval se smutně a s jiskrou nadějí. Srdce se mi rozbušilo a polilo mě horko. Měl bych si ho vzít k sobě já? Je to osud? Osud, který nelze ignorovat a je třeba ho přijmout. Je můj osud to, si vzít Martina k sobě? Srdce mi radí ať zvednu ruku a řeknu já.

,,Já si ho vezmu," rozkrojil jsem husté ticho svým hlasem a zvedl hrdě ruku. Všechny oči na mě hleděly, všechny kamery mě natáčely, ale já cítil jen jeho pohled. Možná, že teď dělám největší chybu svého života, ale svých chyb já nikdy nelituji.

,,Dobře," pouze pronesl a něco si zapsal.

Soud se táhl až do večera, řešilo se ještě jak bude pobyt probíhat, jaká opatření je potřeba a další nutné záležitosti. Byl jsem už vyčerpaný a ostatní na tom byli podobně. Naštěstí teď mohu sedět v lavici, jelikož potřebují probrat něco mezi sebou. Hlavu jsem si podpíral rukou a oči se mi klížily ospalostí. Jsem ták unavený a hladový. Celý den jsem skoro nic nejedl a pár kousků obloženého chleba to nezachrání.

Uběhla další půlhodina a já mohl konečně jet domů. S novým přírůstkem do rodiny. Martin poslušně ťapkal vedle mě a potměšile se usmíval. Nevypadal nijak unaveně, narozdíl ode mě. On ze mě určitě vysává energii. Jo, to je ono. On mi ji bere, zloděj jeden.

,,Nastup si," poručil jsem mu ospale a ukázal na sedačku spolujezdce. Nic neřekl, jenom si prostě sedl. Trochu mě to znervózňovalo. Čekal jsem, že hubu nezavře a bude furt něco mlít, ale on mlčí jako hrob.

Sedl jsem si za volant a připoutal se bezpečnostními pásy. To vedle mě se připoutalo též, a tak jsem klíčem nastartoval auto, zařadil rychlost a šlápl na plyn. Ford se rozjel a my uháněli do mého bytu. Pořád se musím sám sebe ptát na jednu a tu samou otázku. Nedělám právě tu největší chybu svého života?

Čau!! Já vím, že ve skutečnosti by šel určitě sedět za mříže, ale já ho potřebuju z toho vysekat a dát ho dohromady s Kájou. Tak kdyžtak nad tím přivřete oči. Díky :D.

Pokud se vám kapitola líbila(určitě jo...) , dejte mi vote, zanechte komentář a u další kapitoly...ZDAR :D.

Vlak