Vrah [mavy]

6.

Někde křičí neko, musím mu pomoct. Tajně se plížím městem po střechách co nejrychleji umím, aniž by mě někdo spatřil. Shlédnu dolů, do uličky. Tam je to dění. Tři kluci obtěžují malé, oproti nim bezbranné neko. Jak nečestné. Musím jí pomoct. Na pravo jsou sice jakýsi policisté, ale těch si všímat nebudu.

Skočím s nožem v ruce mezi ně a pustím se do boje. Prvnímu, co mi přijde pod ruku, vrazím vší silou nůž do břicha. Bolestí padne na kolena a za probodnuté břicho se chytne. Kopnu ho do obličeje naprosto bez náznaků lítosti,stejně si žádnou nezaslouží, a bolestně zaskučí. Přepadne na záda a protože mám pořád velký vztek a silnou touhu mu ublížit, ho začnu pořádně kopat do břicha a obličeje. Krvácí víc jak rozlité mléko. Druhý se už probudil z šoku a začal se ke mně neviditelně přibližovat. Jednoduše mu dám pěstí i když je o hlavu větší. Nenechá se zastrašit mnou a chce mi to oplatit. Smůla, že jsem v tomhle lepší. Vykryju to a podrazím mu nohy. Než si to uvědomí, leží už na zemi na zádech. Zlověstně se usměju a tvrdě ho kopnu do obličeje. A znova a znova. Skočím mu na břicho a udělám si z něj lidskou trampolínu. Pode mnou křupou žebra a bůh ví co ještě. Snaží se dýchat vzduch do plic, které brzy už jako plíce vypadat nebudou a chabě bránit že zbytků sil. Z úst mu teče lehký proužek krve, který ho pomalu dusí. Skákat po chvilce přestanu a začnu mu dalším nožem párat břicho. Pár kousků střeva mým zběsilím řezáním odlétlo a rozprsklo se po zemi. Všude bylo krve jako z vola. Pohlédl jsem na posledního, který úspěšně měnil barvu z křídově bílé na brčálově zelenou. Jakmile se jeho oči střetly s mými, rozutekl se pryč. Chm, tak tě zabiji až zítra.

Neko se celá třásla. Přístoupil jsem k ní a opatrně ji objal. Je tak křehká. Uklidňoval ji můj dotek. Už jí neublíží. Nikdy. A přesně tak to má být. Nikdo nemá nikomu ubližovat a ti co to poruší za to zaplatí svým bídným životem.

Pomalu se ke mně blížil jeden z fízlů. Nevšímám si ho, patrně nechce abych utekl pryč. Nejspíš ho fascinuji. Další na mě začne řvát: ,,Ty zmr**, já tě chytím!"

Pustím ji a podívám se na ně. Neko-polda se tak roztomile mračí na toho co mě proti mě rozběhl. No, musím běžet taky. Nesmím se nechat chytit. Musím dál pomáhat slabším a zabíjet ty škůdce co ostatním kazí život.

Rozbíhám se rychle směrem do silnice. Ani se nerozhlížím a prostě utíkám. Když se dostanu za silnici a zahnu do prava, pak do leva, uniknu jim. Koutkem oka však na poslední chvíli zahlédnu kamion. Uslyším pouze zoufalý křik ,,Néé!! Stůj!!" , ale to už je bohužel pozdě. Do mého těla narazí několik tun jedoucího kovu a bez námahy vymrští mé tělo do vzduchu. Silou gravitace dopadnu na zem a vše padá do černé tmy bezvědomí.

,,Martine! Vzbuď se! " přikáže mi stejný hlas jako na mě volal při srážce. Prudce otevřu oči a vystřelím do sedu. Lapu po dechu a zatočí se mu hlava. Musím se za ní chytnout, všechno se kolem mě točí.

,,Martine? Byl to jen sen, noční můra, ano?" snaží se mě uklidnit Kája. To je sice hezké, ale tohle rozhodně sen být nemohl.

,,To nebyl sen. Já tam vrazil do kamionu! A všude byla krev a moje to nebyla." namítnu.

,,Hm...to jsis asi vzpomněl na tu nehodu. Tehdy jsi vraždil naposled," zamyslel se. Takže se mi nejspíš vrací vzpomínky. Nevím jestli je to dobře nebo špatně.

,,Aha. Nechceš spát se mnou?" zeptal jsem se. Soudě podle jeho výrazu jsem to měl zformulovat trochu jinak.

,,Tak jinak, takhle to zní divně. Budeš spát vedle mě? Prosím, já jinak neusnu," slovo vedle jsem jasně zdůraznil. Udělal jsem u toho ten nejvíce roztomilý, prosící a nešťastný výraz co umím, doufaje, že se jeho srdce obmněkčí. Povzdechl si a odešel. Ta chvíli se vrátil i s peřinou a polštářem. Rozložil gauč, aby jsme měli větší prostor, pečlivě si načechral duchnu a ulehl vedle mě.

,,Opovaž se mě dotknout," varoval mě s hlasitým zívnutím a natáhl se, aby zhasl lampičku na stolku. Pohltilo nás opět šero a husté ticho, které narušovalo jen klidné oddychovaní Káji. Že by už spal? Tak rychle? Asi byl hodně ospalý.

Stále jsem však zíral do tmy a nemohl usnout. Většina mých vzpomínek se zbarvovala do rudé barvy, ale stejně byly poněkud rozmazané a realitě vzdálené. Jestlipak si někdy vzpomenu kdo jsem býval? A proč jsem to dělal? A co se stalo s mojí mámou? Najdu někdy odpovědi? Vždyť jsem si nejspíš neřekl " budu vrahem ".

Kája začal rukou po něčem šmátrat,i přestože spal, až narazil na můj bok. Rukou mě objal a přisunul se blíž. Ach, to jsem si přesně přál. A navíc tak krásně voní. Obezřetně, tak abych ho nevzbudil, ho obejmu také. Cítím teplo jeho těla a...radost? Z něj? Když spí? Zvláštní, a dokonce se i usmívá. Připomíná mi anděla zkříženého s kotětem.

Pomalu zavírám oči únavou a užívám si nádhernou vůni, která se z něj line. Něco jako kokos s melounem. Kéž by to dělal častěji.

Na tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Miluji tě, můj Kájo.

Čau!! Kapitoly teď moc nevychází, já vím, ale učím se přijímačky, ale i přesto se omlouvám.

Tak co přijímačky? Byli jste nervózní? Já hodně. Zbývá ještě příští týden a máme to za sebou.

Tak zase příště u další kapitoly...ZDAR :D

Vlak